Téma týdne

Dobrý den

17. července 2012 v 14:27 | Aelis
Rozhodla jsem se na tohle téma napsat povídku. Byl to takový nápad, který se mi vytvořil v hlavě, když jsem si šla lehnout. To mám totiž největší prostor na přemýšlení. Povídka je psaná stroze, jednoduše, protože vím, že na TT by nikdo nečetl nic příliš dlouhého. (Zkrátka tam chybí všechny ty životní úvahy a dlouhé charakteristiky a popisy.)

Je to útržek z života obyčejného člověka, který v sobě má i přes nepříjemné věci, které ho ve dne potkávají, špetku optimismu. Není to zkažený pesimista, který si všímá jen špatných věcí. A právě tak podle mě vypadá optimismus v dnešní době. Povídka mi připomíná horskou dráhu - jednou nahoře, jednou dole.

Život se skládá z maličkostí. Člověk může být šťastný, může být částečně optimistický - právě kvůli maličkostem. Neznám žádného plnohodnotného optimistu, který by seděl na obláčku, viděl svět svými růžovými brýlemi a tvrdil by, že na všem je něco dobrého, (protože upřímně, když vám shoří třeba barák moc dobra na tom nenajdete) ale vím, že dobrý pohled na věc je důležitý. Dost mě otrávily všechny články, ve kterých lidé píší, jak je svět hnusný a lidi jsou odporní a chovají se k sobě nehezky, takže je šíleně těžké být optimistický. Chápu to, ale tento pohled mi přijde poněkud jednostanný. Co všechny ty dobré věci? Na ty všichni zapomněli?

No nic, raději se budeme věnovat té povídce.

Rozkvétající a zmařená přání

11. července 2012 v 14:11 | Aelis
Na Téma týdne - Mám svůj sen

Hned jak jsem spatřila nové téma týdne, uvědomila jsem si, že můj prostý mozeček nebude schopný vymyslet něco pořádného, co by aspoň částečně předčilo nápady ostatních. Nechápejte mě špatně, mám svoje sny. Stejné sny, jako každý jiný, a právě proto si myslím, že na nich není nic tak převratného a zajímavého, abych vás jimi (po velkých lžičkách) krmila. Jedna věc, kterou prozradím je ta, že jsem naiva, ale naděje mi aspoň trochu spestřuje život. Stále vidím svět velkým dětskýma očima a nevzdám svých snů ať jsou sebevíc neuskutečnitelné.
V posledních několika měsících několik mých snů padlo, byly to zkrátka moc velké věci a já jsem to nedokázala, jsem moc malý člověk. Jednou jsem zaváhala a všechno padlo a přitom jsem byla tak blízko kladnému výsledku...

Ale když bylo po všem, mohla jsem si aspoň říct - Udělala jsem pro to všechno! A to mě z části probralo a navrátilo do života bez věčné sebelítosti, protože jsem si uvědomila, že víc jsem udělat nemohla. Nebylo to v mých silách.
Nicméně, protože nejsem schopna splácat dohromady žádná písmenka a slovíčka týkající se mých nadcházejících snů, dávám sem obrázek, takovou barevnou a optimistickou kresbičku.

Cca 5 hodin, A3

Slečna s modrými vlasy, přesněji malé věci, které má ve vlasech vpletené symbolizují má nemalá přání. Motýli jsou symbolem něčeho nadpřirozeného, já si totiž na nemožných věcech dost zakládám a v žádném případě se netajím s tím, že na ně věřím ve velkém měřítku, dále přesípací hodiny znamenají život. Kniha - úspěšný začátek a dokončení střední školy (to by bylo překrásné), dům - přání navštívit velká města. Za další mašlí můžete vidět potřeby na malovaní a kreslení (tužka zastupuje i psaní), dětský obrázek a baret (ano, skutečně to je baret) s vlaječkou. Má touha zlepšit se ve tvoření, stále se vyvíjet a navštívit nějaké cizí země, abych mohla uplatnit své všeználkovství. A nakonec, létající balón symbolizuje všechny ty šílené věci, které chci v život zkusit. Patří do nich bandžidžapmink, skákaní s padákem a tak podobně. Chci žít svůj život naplno, beze strachu! Malá papírová lodička s naší vlajou, co by to mohlo znamenat? Věřte nebo ne, ale to je cesta kolem světa. :D


Velice se omlouvám za kvalitu, je to tmavé, fotila jsem to mobilem večer na balkóně. Hlavní je, že poznáte, co je na obrázku.

A teď se mi svěřte? Jaká sebevíc nemožná přání máte vy?
Představte si svou vlastní vlasatou slečnu (nebo mladého džentlmena) a řekněte mi, co by měla ve vlasech? Rozjeďte fantazii, máte na to právo! Proč troškařit, když můžete myslet ve velkém. O tom je život! Ale to jsem se trochu vzdálila od tématu.
PS: Možná se ještě pokusím splácat dohromady povídku. :)

Věci, které se nemají dostat na povrch

7. července 2012 v 21:53 | Aelis
Někdy před dvěma lety jsem četla pěknou knížku. Bylo jedno, že byla z dětské knihovny a její obal byl poněkud zašlý. Díky ní jsem zjistila, že čtení může být taky zábava. Jmenovala se Černá kniha tajemství od Fiony E. Higginsové a nápad, na kterém stála byl pro někoho, kdo v té době pořádně nevěděl, na co kniha je, opravdu něco.
Představte si, že jste osoba se zapeklitým jménem a příjdete do malého města, kde vás nikdo nezná. Otevřete si malý obchod se starožitnostmi, ale lidé k vám nechodí aby nakupovali zboží, chodí k vám, protože vám chtějí svěřit svá tajemství. Ano, jste totiž člověk, který od lidí vykupuje jejich tajemství a posléze zaznamenává do velké, překvapivě černé knihy a ukládá je.
Miluju tu myšlenku.


Ano, ano, byla to pěkná knížka a já jí mám opravdu moc ráda. Vlastnit nečí tajemství je nepochybně výhoda. Síla. Nemyslím tím tajemství typu Božka měla něco s Pepíkem, myslím opravdová tajemství, kvůli kterým jsou lidé ochotní ničit životy. Ale musíte vědět jak tajemství využít, aby ve vašich rukách mělo nějakou sílu. Musítě vědět komu to říct a hlavně kolik toho říct.

Ironie je, že zrova nedávno jsem psala článek, ve kterém jsem už tajemství tak trochu řešila. Postěžovala jsem si na své udrbané kamarády a svěřila se, že je mnohem jednodušší všechno vykecat anonymním osobám, se kterými se pravděpodobně nikdy nesetkám. Každý má tajemství. Velká, malá. Vyznamná nebo bezvyznamná. Věci, o kterých si myslíme, že by nás mohly v očích blízkých lidí poslat až na poslední příčku.
Já osobně se tady nebudu nikomu svěřovat se svými osobními věcmi. Lidé, kteří znám nevědí, že sem píšu a já jsem ráda, protože kdyby si přečetli něco z toho, co jsem napsala, věděli by toho o mě až moc. Byli by příliš blízko a to já nesnáším. Nesnáším, když o mně lidi vědí příliš moc. Nevěřím jim. Není nic lepšího než svěřit nějakou pikantnost z osobního života unuděnému puberťákovi, to je totiž to, co já okolo sebe mám. Nesvěřím se ani své nejlepší kamarádce, protože taková prostě jsem.


V mém okolí nikdy nebyli lidé, kteří by měli potřebu držet tajemství pod pokličkou. Když tenhle rok moje spolužačka otěhotněla, hned v pondělí jsem si všimla, že se něco děje. V úterý jsem se poptala, ale ještě jsem z nikoho nic nevytáhla. A ve středu jen stačilo poslouchat. Seděla jsem od ní čtyři metry a řeknu vám, že jen náznaky, které si s kamarádkami vyměňovala mluvily za vše. O pár týdnů později jsem se oficiálně dozvěděla, že je těhotná a že jde na potrat. No zkrátka velký tajemství, nikdo o tom nevěděl. Když měla moje kamarádka něco s někym z naší třídy, věděli to všichni do několiak hodin. S tím už asi nic nenaděláte.

Pomalu zjišťuju, že na tohle téma nedokážu napsat žádný duchaplný text. Něco, co by dokázalo člověka oslovit. Ale co bych měla dělat? Přiznat se tady k vraždě.

Příště než někomu zase vykecáte něco, co možná ani není pravda, a budete se u toho tlemit a dělat blbý ksichty, myslete u toho. Myslete na to, co to udělá osobě, o které mluvíte.

A nezapomeňte, vědět mnoho může v některých případech znamenat i smrt. Bez roušky tajemství by nebyla žádná zábava.

Světem

23. června 2012 v 12:43 | Aelis
Vím, že už minulý týden jsem tvrdila, že mi blog.cz krade nápady na témata týdne, ale je to pravda. Tenhle článek už jsem nakousla 5.května (mám to v rozepsaných) a začala jsem ho legendární větou: Tenhle článek už chci dát dohromady dlouho. Neveříte? Nedivim se vám. :)

Chtěla bych vidět úplně všechno. Naneštěstí, jak už jsem se zmiňovala v minulém článku na téma týdne, nepocházím z nijak zámožné rodiny. Nikdy jsem na živo neviděla moře, nikdy jsem neletěla letadlem a prakticky nepřekročím české hranice. Když jsem jednou ve třídě řekla, že bych chtěla vidět Itálii, strhla se vášnivá debata o tom, jak jsou francouzská a italská metra naprosto pitomá. A já vám na to můžu říct jen jedno. Podívejte se na to z úhlu člověka, který byl v životě nejdál ve východním Německu. Někomu takovému se bude tahle debata zdát jako směsice keců, které jsou poháněné namyšleností a touhou ukázat všem, že jste totální machři, když jste byli ve Francii či kdekoliv jinde.
Mám naprostou averzi vůči takovým lidem, protože právě ti většinou nechápu, jaké mají štěstí. Taky můžou celý rok prosedět na prdeli doma a koukat se na to, jak si postupně každý ze třídy během deseti měsíců zažádá o uvolnění na dovolenou, nejlépe do Francie, Anglie, Itálie nebo někam k moři na druhou půlku světa.


A teď ta ironie - Kdybych vám řekla, že polovina mojí rodiny sídlí na jiném kontinentě.
Ale o rodině zas někdy jindy až budu dostatečně rozčílená. Nesnáším ironii...

Každopádně až budu dospělá, mám v plánu spoustu věcí. Musím to všechno dohnat. Řeknu vám, že každý kontinent či stát má své mínusy i plusy. Všude vždy bude něco, co stojí za to. Když po sobě čtu tenhle řádek, musím říct, že silně zavání dětskou naivitou...


Jak už jsem se zmiňovala minule, Japonsko toužím vidět už pár let. Bohužel to je zrovna jedna z těch trochu nákladnějších dovolených. Jako správný milovník anime, ale vím, že se tam jednou podívám, fascinuje mě hlavně tamější kultura, historie, zvyklosti. Hodně mě štve, že dost lidí v mém věku vidí Japonsko jen jako místo, kde bydlí ti šikmooký a kde se tvoří kreslený porno. A nebudeme si nalhávat, že to je jinak. Dobrá polovina mé třídy by na mapě nebyla schopná rozeznat Japonsko od Číny. Co na tom, že v jednom vládne trvalý komunistický režim, bydlí tam šikmooký, a tak je to prakticky totéž.

Další místo, kam bych se určitě vidala, je Sever. Finsko, Švédsko, Norsko - něco takovýho. Zima, ale naprosto úžasná příroda. Uznávám, že toho o nich zas tak moc nevím, ale trocha klidu by mi stačilo. Pak samozřejmě taky nějaká ta klasika. Francie, Anglie, Itálie. Itálii chci vidět od té doby, co jsem viděla Andělé a Démoni jako film. Opravdu hodně si chci projít Vatikán, nevím proč, ale laká mě asi nejvíc. Ráda bych zvládla i Benátky dřív, než se potopí.
Anglie - nevím, co napsat. Nebo spíš nevím, jak to mám popsat. Prostě ji chci vidět. Stejně tak to mám i s Francíí.


Existuje spousta krásných míst...

Takže až se budete příště chvástat, že jste byli támhle, támhle a tam, a neměli jste tam to, to a tamto, uvědomte si, jaké máte štestí, že jste vůbec někde byli, protože mnoho lidí něco takového postrádá.

Když soudím, i přesto, že nemám právo a říkám: ty nejsi krásný!

14. června 2012 v 16:37 | Aelis
Každý den opakuji jedno jediné slovo - ironie. Stále mě provází. A tahle moje stará známá se ukázala i v pondělí. V neděli jsem zrovna uvažovala o tom, že napíšu něco na téma Krása a bum, máme tu nové téme týdne - Krása. Ale když se do toho mám víc ponořit, zjišťuju, že vlastně vůbec nevím o čem mám psát. Téma Krása je pro mě poněkud bolestivé, protože sama trpím chorobně malým sebevědomím, a tak je logické, že nerada o takovýhle věcech přemýšlím. Nechci psát nic o vnitřní kráse, protože si upřímně myslím, že každý ví jaká je situace. Zevnějšek je důležitý, to vám dnes řeknou pravděpodobně všichni, ale zároveň na něm vlastně vůbec nezáleží, protože jde o vnitřní krásu, kterou ale nikdo nevnímá, protože pokud nemáte dost lákavý zevnějšek nemá smysl se s vámi vůbec zaplétat do řeči. Nějak tak bych to popsala. Pak tu samozřejmě nesmí chybět dnešní ideály krásy, které mě někdy dost iritují. Ano, možná to bude celkově závist - vždyť o to tu taky jde. Závidím slečnám vlasy, řasy, dokonalé postavy dokonce i krásnou pleť a upřímně, komu záleží na tom jestli má ta holka v palici třeba kulečníkovou kouli? Jde o to, že je, jak se říká, dokonalá!


Sama se nepovažuju za nijak krásnou, jak už jste si mohli všimnout. Mám například nos, že by ho viděli lidi až z Ameriky. Když se mi poprvé ve škole smáli, sevřel se mi žaludek a málem jsem se rozbrečela. Lidé si často neuvědomují, jak svou šíleně vtipnou poznámkou dokážou někomu ublížit. Možná se to nezdá, ale z několika pitomých poznámek před dvěma až třemi lety pramení celé mé nízké sebevědomí. Jsem zralá na psychologa a jsem si toho moc dobře vědomá. Ale co naděláte? Geny zapracovaly. Díky, mami a tati... Zdědila jsem po každém to nejhorší.

Řeknu vám s čim u mě rozhodně nepochodíte. S kecama typu: vždyť jde o vnitřní krásu, jednou to někdo ocení, musíte si věřit, smějte se a můj největší favorit BUĎ SEBEVĚDOMÁ. To je pro mě prakticky stejné jako kdyby mi někdo vysvětloval matiku. Budu na vás pitomě koukat a pak si poklepu na hlavu. Ano, ano. V tomhle jsem pesimista, ale už se zkrátka pohybuju mezi lidma různýho věku dost dlouho na to, abych v klidu řekla, že mojí vnitřní krásu ještě moc lidí neocenilo. Lidi na takový věci serou. Pokud to mám říct přímo, já svoje komplexy doháním tím, že se snažím, co nejlíp oblékat (v rámci možností), snažím se mít dobrej prospěch ve škole, protože být chytrá, to je v tomto ohledu jedna z mála věcí, co mám.

Ale pryč od vzhledu. Nejen že mě to deptá, cítím se strašně podivně, kdy melu jen o vzhledu.

(protože ji neznám, ale přijde mi skutečně krásná)

Ironie je, že zrovna já jsem člověk, který krásu vnímá v celku hodně. Jsou věci, které považuju za skutečně krásné, i když jsem třeba ani neměla šanci je někdy vidět. Možná se vám to bude zdát zvláštní, ale nikdy jsem na vlastní oči něviděla moře. Nezajímají mě tropické ráje, naopak - chtěla bych vidět spíš takovéto studené moře, sledovat ho z pobřeží. Pro mě to jsou nesplněná přání a pro někoho, kdo si na takovéhle místo odjede desetkrát za rok, to je ztráta času a totální nuda. Znáte to. Přála bych si vidět pravé sakury dřív než se celé japonsko potopí. Dokážu ocenit lidskou krásu. Někdy se mi do myšlenek vkrádá závist, ale většinou se jí snažím rychle zapudit a říkám si, že na tom ten člověk aspoň není psychicky stejně jako já a že je spokojený.
Miluju knížku Gejša, protože mi příde opravdu krásná. Klasická pohádka, ale podle skutečných událostí. Jednou budu vlastnit medůzu, protože to jsou ta úplně nejkrásnější stvoření. A víte co... jedno z mých největších přání je být bohatá, abych mohla dávat peníze lidem, kteří to potřebují, a sledovat jak s nimi naloží. Naprosto mě fascinuje lidské chování. Tenktokrát to myslím v dobrém. :)
Jsem zvláštní člověk, ale mám se za to ráda.

Vím, co vás teď napadá? Musím vypadat jako kdyby mi před obličejem vybuchla atomovka, když se tak moc lituju... No, tak špatné to asi není. A vlastně bych si přála ještě jednu věc, pozorovat se jeden den očima někoho jiného.

Ale taky bych mohla být hloupá a namyšlená slečna,
která nechápe o čem život vlastně je.
A to by pak byl skutečný důvod se litovat.

Další naprosto normální (kurzíva) článek na TT

10. června 2012 v 20:44 | Aelis
I když se někdy sama označuju jako nenormální, jsem normální až dost. Copak není normální chovat se občas naprosto šíleně? Já myslím, že je. Lidé si často pletou pojmy nenormálnost a odlišnost, obojí má svůj vlastní význam. Odlišný styl, nějaký, který se každodenně nevyskytuje, bych nepovažovala za nenormální. To podle mě spadá do úplně jiné kategorie. Lidé se nejčastěji označují za nenormální, když udělají nějakou šílenou věc, ale otázkou je jestli se někdo někde neopovážil už několikrát udělat tu samou věc. Právě bláznivost a divokost je naprosto normální - je to důležitá část samotného života.

Můj kamarád jednou vytáhnul v Měkáči řezák na papír a začal tam s nim ze srandy mávat. Nu dobrá, lidem okolo se to možná úplně nelíbilo a možná si řikala, co za psychopata jim tam běhá, ale ve výsledku je to úplně normální člověk v pubertě, který řeší stejné problémy jako každý jiný.

Tohle celé možná vede k ťukání na čelo, ale právě nenormálnost je v téhle naprosto normální. Každý na oko normální člověk má v hlavě ukryto něco nenormálního, něco co vybočuje. Dřív se lidé, povětšinou ženy, nijak neprojevovali, protože to bylo naprosto tabu a většinou jen kývaly na to, co říkali ostatní - aspoň na věřejnosti. Teď se lidé na plno projevují, protože mají šanci. A je to úžasný pocit, ne? Dělat ze sebe šílence. Váže se k tomu smích a zábava.

Moje kamarádka si uprostřed vlaku dala na hlavu spodek od plavek. A udělala to jen proto, aby byla nějaká sranda.
Já jsem na své oslavě narozenin házela z okna zapálené papírky a přitom jsem tancovala. Doteď si říkám: ještě, že pod tím oknem tehdy nikdo nestál, protože by to nejspíš byl docela problém. Myslím, že jsme házeli i popcorn.
Ale hlavní je, že na většinu z těhle okamžiků ráda vzpomínám.


Šílenosti jsou normální součást života.


Sami posuďte jestli je tenhle článek
jen další pytel žvástů. :)

Stádo malých stvoření s huňatými kožíšky

9. května 2012 v 15:26 | Aelis
Originalita je individuální, to už jsme tu od počátku týdne slyšeli mnohokrát, ale je skutečně možné být v téhle době jedinečný jak svým vzhledem, tak svým postojem vůči světu? Na to nedokážu odpovědět, protože i já jsem jen člověk, ale můžu o tom aspoň dlouhosáhle polemizovat.

Všimla jsem si, že v dnešní době se hlavně slečny snaží odlišovat třeba barvou svých vlasů. Vtipné je, že skupinově oblíbenou barvou se stala zrovna červená. Nevím jestli je to tím ohnivým zjevem, ale rudá je i má nejoblíbenější barva a já sama mám hned tři kamarádky, které po červené hřívě touží. Naneštěstí ani jedné z nich se barva na hlavě zkrátka nechytá. Ale co se tu těmi svými žvásty snaží říct? Je pěkné, když se chci odlišit jinou barvou vlasů, avšak když má stejnou myšlenku dalších deset lidí, o originalitu už se ani při nejmenším nejedná. To samé platí u oblékaní. Já jsem jako celkem normální holka schopná i několik hodin projíždět stránky jako W♥I nebo TUMBLR a řeknu vám, že někdy už si skutečně říkám, kde všechny ty dokonalé lidičky berou. Jde tu ale o to, že poslední dobou to vypadá nějak takhle:
Na WHI jsou populární vlaštovky - všichni touží po tom, aby jim malí vytetovaní ptáčci zdobily tělo.
Na WHI se právě objevily trojúhelníky a vesmír - tak rychle do obchodu, sháníme poslední módní výstřelek, legíny s vesmírem (ne, že by se mi nelíbily :D).
A už vůbec nemusim dodávat, co se stane, když se na WHI objeví třeba kříže.
Lidé zkrátka jsou hromadně ovlivňovaní svým okolím - stává se z nich (v dobrém) stádo ovcí, do kterého se samozřejmě občas řadím třeba i já. Jen málokdo se ovlivňovat nenechá a vytvoří si vlastní styl. A upřímně, kdo se aspoň neinspiruje? Pokud bychom byli originální, lidé na ulici by na nás ukazovali a valili by oči tak, že by se kutálely po zemi.


I to, co považuju za vlastní a originální myšlenku, už někdo někde pravděpododbně dávno vymyslel. Je úplně normální sdílet s někým neúmyslně tentýž nápad. Ano, každý jsme originál, avšak povětšinou ne svým zjevem, ale svou osobností, kterou si formujeme pokud možno sami, bez zásahu ostatních. Jsme hodní, zlí, soběčtí či štědří, tupí nebo chytří. Záleží jen na nás.

Slovo originalita ale nesouvisí jen se vzhledem a naším vnitřním . To, co sami vytvoříme je též originální (u TT to možná plnohodnotně neplatí - tolik mozků vařících se nad jedním tématem, to je něco... :D). Jednou při výtvarce, kdy jsme měli stejně jako vždy zadané nějaké hloupoučké téma, jsem kreslila nějáké ty umělecké nepochopitelnosti a když jsem končila, udělala jsem něco překvapivého. Vzala jsem červenou fixu a nějaké části výtvoru jsem vybarvila, aby nebyl příliš černobílý, ale co se nestalo. Když jsem se asi o půl hodiny později s hrdým výrazem na tváři dobelhala k učetilce, zjistila jsem, že můj šíleně originální nápad využilo a přetvořilo k obrazu svému dalších pět lidí. Tehdy mě to dost vytočilo, použili dokonce i stejnou barvu. xD
Nic nedokáže autora vytočit víc, než když někdo zkopíruje či přetvoří jeho práci tak, aby byla jakože jeho. O těchto zkušenostech tady na blogu by asi mohla dobrá polovina z nás dlouze vyprávět, protože lidé tady občas nemají vůbec žádné zábrany.
Shrňme si to. To, co jsem tady pracně vypotila, už nejspíš někdy v pondělí ráné zvládl někdo jiný. Stále se ale můžu spokojit s tím, že moje osobnost je nezaměnitelná. A všichni opravdu nesnášíme, když se nám někdo snaží šlohnout naše výtvory.


I přes to, že skutečně originální není v podstatě nic, pořád tu jsou lidé, kteří se dokážou odlišovat a i toho by jsme si měli cenit, ne je shazovat a nadávat jim. Jsme stádo ovcí, ale aspoň tak na první pohled nepůsobíme. Ať už je to barva vlasů, tetování, piercing, líčení či styl oblékání - je to něco, co nemá každý druhý, pracděpodobně ani každý třetí. Buďmě realisté. Originalita je možná nedosažitelná, ale stále se můžem alespoň lišit od ostatních. Nemusíme být originální, můžeme být odlišní.

Pokud by někoho název článku pohoršil a třeba by se i urazil,
předem říkám, že nic jiného jsem prostě nevymyslela.
Nic proti nikomu. :)

Cukr, cukr, cukr - neodmyslitelná část života.

4. května 2012 v 19:34 | Aelis
Podle mě je jaksi nemožné vymyslet na toto téma něco, co by nezvládl už někdo před vámi, ale jen ten nápis sladkosti na blog.cz mě ponouká ke dvoum věcem. Za prvé, napsat nějaký ten pseudo článek. A za druhé, nacpat si do huby plnou hrst lentilek nebo sežrat tabulku Milky. Už aby tenhle týden skončil.

Upřímně ještě nikdy jsem neměla noční přežírací záchvat, který má za následek váš plný žaludek a totálně vyžranou lednici či cokoli jinéco, co skrývá lákavé dobrůtky. Jsem za to ráda, protože si moc dobře dovedu představit jak bych asi vypadala. Jestli jsou nějaké věci, kterých se nikdy nevzdám, je to kreslení a čokoláda. Říkám vám předem, že kdyby mi někdo uříznul ruku, končím tady a začínám znova za hranicema našeho světa. Nějak podobně to mám s čokoládou. Nechápejte mě špatně. Nebudu pro ni vraždit. I když... Ale je to zrkátka něco, co mě pohání. Pokud jsem unavená mám chuť na čokoládu, takže si do školy radši nenosím pěníze, je to totiž místo, kde mám permanentně rozpláclou hlavu na lavici a usínám. A někdo s ďábelskou duší nám na to ošklivé místo nadělil automat plný čokolády. Pro mě jsou sladkosti neodmyslitelná část života. Zajímalo by mě jak jsem se tvářila, když jsem poprvé jedla čokoládu. Asi vtipně.

Tumblr_m15uaa7dmq1qg0ewto1_400_large


Pokud se cítímě provinile, když jíme nadměrné množství čokolády a jiných sladkostí, můžeme se uklidňovat tím, že hamburger s hranolkama by byl podstatně horší. Věřtě mi, protože i zvýšenej cholesterol si teď prožívám a je to moc příjemný jíst pořád zdravě. Jak říká moje kamrádka, když ve škole vytáhne chleba nacpaný salátem, cítím se jako králík. A taky je dobrá proti stresu. Když jsem byla na zkouškách, nesnědla jsem za celý den nic jiného než balík čokoládových sušenek. Naneštěstí to funguju i naopak. Když jsme vystresovaní, máme nutkání sáhnout po sladkostech. Ukážu příklad - za minulé prázdniny jsem díky každodennímu (ne příliš dlouhému) cvičení zhubla dvě kila a byla jsem na to šíleně hrdá. Moje nadšení, ale bylo pryč v okamžiku, kdy jsem je během září bleskově přibrala zpět. Věřtě nebo ne, o prázdninách jsem dokonce sledovala počet kalorií na obalech od jídla, teď sežeru všechno, co se mi dostane do rukou, protože jsem neustále vystresovaná ze školy a z rodičů. Občas se proto snažím nahradit klasickou čokoládu čokoládou hořkou, abych způsobila menší škodu. Jediné, co mě dokáže odradit je ta čokoláda, která ani není čokoláda, třeba polská čokoláda. Má podivný zápach a je zkrátka hnusná!

(Proklatě, tenhle obrázek je úchylnej, tak co řešit. xD To byl záměr. :))

Už jste se někdy pokoušeli zahnat chuť na sladké tím, že jste si vybavili nebo jste se podívali na obrázek nějaké slěčny se suprčupr postavou, kterou byste chtěli mít (to mluvím ke slečnám)? Já ano. A řeknu vám, že to sakra nezabírá. Ne u mě. Já si můžu představovat i ty nejnechutnější (nebo nejlákavější, jako je vyhlídka úžasné postavy) věci a špatně se mi prostě neudělá, ani nezaženu chuť. Jediná situace, kdy jsem se málem pozvracela, byla když jsem jedla večeři, začal Faktor strachu a jedli tam nějaký ty jejich sajrajty. To jsem málem nerozdejchala.
Jedna z mála nezdravých věcí, kterým já jako člověk s velice špatnou kvalitou zubů, dokážu odolat, je asi CocaCola, Pepsi, Fanta a tak dále. Rozežírá mi to sklovinu, bolí mě z toho zuby a je mi potom i špatně. Jsem za to šťastná. I když Kofolu můžu, tu můžu pořád!
Co je moje: sušenky Oreo (neomlékuju), Milka čokoláda (aipwpafhd...), koláče (od babičky), lentilky (rychlá spotřeba) a spousta dakších. Ale abyste si o mě nemysleli bůhvíco, ovoce taky můžu!

Důležitá informace: při pasní článku se pustila do dvoubarevné Milky, kterou zbožňuje!
Skutečně nechápe délku tohoto článku!

Co bylo a bude.

26. dubna 2012 v 11:52 | Aelis
Jsem člověk. Nemám nijak zajímavou minulost, a tak hledím spíš do budoucnosti. Ano, staly se mi nějaké ty ošklivé či nepříjemné věci, ale já už to neřeším. To, co bylo, nechávám raději za sebou - stejně jako spousta dalších lidí. Soustředím se na to, co je teď. A na to, co bude. Můžeme se neustále ohlížet, ale nikam to nevede. Můžeme svou minulost vystavovat na odiv nebo vše, co nám jí připomíná, někam zavřít, zamknout a zahrabat, že? Každý má jiný názor.

Tumblr_m2aauofswd1qfdwsio1_500_large

Pokud se já zajímám o minulost, jde spíš o minulost úplně cizích lidí či zemí. Mám ráda historii. Proto také miluju Evropu. Je tu tolik krásných starých míst a já bych je jednou všechny ráda navštívila, ale tomuhle se budu věnovat jindy. Naše minulost či historie má v sobě něco kouzelného. Někteří lidé si na takové věci nepotrpí a já se jim nedivím. Upřímně po těch všech letopočtech, co hustí vě škole do našich hlav, jsem si dějepis taky na nějakou dobu dost znechutila. A navíc někdy jsou zkrátka věci, které nebudou nikdy zajímavé, i když se je budem snažit všemožně přikrášlit.


Naše minulost by nás měla poučit. Ano, možná jsem se poučila z nějakých svých chyb a přešlapů, ale jako společnost děláme pořád stejné chyby. Jak často slýchám - minulost se opakuje. Naše minulost nás formuje v člověka, kterým jsme a dává nám jistotu - jistotu, že už neuděláme stejnou chybu. Je pro nás důležitá. Často si schovávámě obyčejné předměty, dopisy nebo obrázky jen proto, aby nám jednou připomněli radostné nebo třeba i smutné chvíle. Své vzpomínky chceme mít stále při sobě.
Když jsem se před pár dny zeptala mamky, co by si vzala, kdyby začalo hořet a měla by čas, odpovděla mi, že fotky. Z nějakého důvodu jsem věděla, že řekně právě tohle. Každopádně si myslím, že nějak podobně by reagovala spousta lidí. Zaznamenávají přece náš život.

Ať chceme nebo ne, naše minulost je tu stále s námi a doprovází nás. Nemůžete se jí zbavit, ať je sebevíc dobrá či špatná. A většina lidí se z ní stejně nepoučí. Věci jako destrukce a zloba k ní prostě patří.

Moje ne moc významná maličkost.

31. března 2012 v 13:16 | Aelis
Připadám si jako největší egoista.

Černobílá koule, které se říká naše planeta.

Jsem v celku chytrý (ne geniální) člověk, mezi jehož nejoblíbenejší činnosti patří čtení, psaní a kreslení. (Chození ven s těma několika přáteli totiž nepovažuju za plnohodnotnou činnost. PS: Jelikož jsem pochopula, že je to trošku nesrozumitelný, dodávám, že tím chci říct, že chození ven s přáteli počítám do úplně jiné kategorie a těžko ho můžu srovnávat například se čtením, ne? :)) Jsem ne příliš klasický pubertální jednotlivec. Ne. Nechlastám, nekouřim a neoddávám se ani dalším takovýmhle podivným činnostem, které v mém věku zajisté pochybné jsou. Obzvlášť když se jim venujete nejlíp tak od dvanácti. Ne. Nechápu tu partu rovnejch kšiltů támhle ani tu skupinku největších chytráku na světě od nás ze třídy, která je za rohem. Nechápu spoustu věcí a ráda bych se věnovala jejich hlubšímu pochopení. Ovšem něco takového se zdá být nemožné.

Každý den se vracím ze školy stahaná jako pes a přemýšlím o tom jaký bude moje bezvýznamná budoucnost. (Pořád řikám, že kdybych měla o kolečko víc či míň pravděpododbně bych chtěla ovládat svět nebo by se ze mě stal největší psychopat.) Moje cesty se přede mnou rozvětvují a vedou na spoustu míst, ale bohužel si musím vybrat to, které je pro můj budoucí život nejvýhodnější. Ano. Kdybych si to mohla dovolit, udělala bych ze sebe nezávislýho umělce, který kreslí na plátna olejovými barvami červená kolečka a vydává je za skutečné umělecké dílo. Ach. Jak se někomu může zdát - mám ráda umění a historii. Tyhle dvě věci mě dokonce do jisté míry fascinují a už jsem si vyslechla spoustu komentářů typu - jak může někoho bavit děják? No. Mě baví! Jako většina průměrných mladistvých nesnáším matiku, fyziku a... chemie je... nebudu o ní mluvit.
Jsem zoufale zamilovaná do mnoha barev. Rudá pro mě má spoustu významů a je taky má nejoblíbenější. Tyrkysová. A mnoho dalších.


Nehodlám zveřejňovat svou fotku nebo jakkoli popisovat svou podobu. Nemá to cenu. Stejně to nikdy nemůže vystihnout to, co se mi odehrává v mozku. Můj pan Mozek je příliš komplikovaný na vystižení. Měním svůj pohled na svět stejně často jako ponožky, občas sama sobě ani pořádně nerozumím. Jak bych tedy mohla říct vám, kdo jsem? Brzy poznáte, že s mojí náladou se mění i věci kolem mě. Barvy pro mě získavají nový význam s každou novou myšlenkou.

Doufám, že mě jednou kopne do hlavy štěstí, abych si ho vůbec všimla a konečně mi začne věnovat pozornost. Doufám, že mě čeká aspoň trochu milá a reálná skutečnost. Doufám, že budu v životě aspoň trochu úspěšná a budu si vést lépe než teď. Doufám, že jednou vylezu ze svý kukly a už konečně pochopim tenhle zatracenej svět! Ale nedělám si zbytečné iluze.
 
 

Reklama