Poněkud narušená

Já, já, já a jenom já

10. prosince 2012 v 18:00 | Aelis
Dobře. Článek se snažím napsat minimálně už od minulé středy, ale času se mi nějak nedostává. Naneštěstí mám pár věcí, o ktrerých bych se ráda zmínila.

Můžu začít třeba tím, že v pátek jsem zažila svůj historicky první den brigády a jsem na sebe neuvěřitelně hrdá, a tak se znovu bez nejmenší známky arogance poplácám po rameni a budu se vychloubat, jak moc je to fajn mít brigádu, kterou můžu dělat kdy se mi zachce a nemusím kvůli ní vytáhnout patu z baráku. Mám to ale štěstí. Nebudu tu rozebírak kolik za práci dostávám ani, co přesně dělám, ale abych to upřesnila, s výdělkem na tom v mých očích nejsem vůbec špatně, i přesto, že někteří moji známý by částku, kterou dostávám označili jen jako ubohé měsíční kapesné.
Už jste někdy zažili ten pocit, kdy někdo ve vašem okolí mluví o nějaké pro vás vesmírné částce, jako kdyby šlo o pár stovek korun? Já to zažívám pořád a už mě to začíná mírně unavovat.

Blíží se Vánoce a já jsem na otázku peněz čím dál, tím víc citlivější a to obzvlášť proto, že jsem tenhle rok musela vážně máknout, abych vůbec sehnala peníze na dárky. Nakonec tu máme dva týdny do Vánoc a já mám teprve tři dárky a chorobný nedostatek času.
Vánoční nálada? O té se nedá ani mluvit. Mému skromnému já ještě ani nedošlo, že je prosinec, natož Vánoce. Jestli tenhle měsíc přežiju, určitě se ještě ozvu.

A co dál? Začala jsem číst druhý díl Hypnotizéra (sérii se takhle pravděpodobně nejmenuje, ale kdo ví), o kterém jsem básnila v minulém článku a musím říct, že zatím nevím jaký díl je lepší. Paganiniho smlouvu čtu zatím jen chviličku, protože moji učitelé se rozhodli, že tenhle týden je pravděpodobně nejlepší na psaní testů a zkoušení z věcí, které jsem zatím ani nedokázala pochopit, ale určitě jí věnuji alespoň krátkou recenzi.

No, uvidímě jak to půjde dál. Slibuju, že příští článek už bude o nečem. Chci to tu rozjet, jen není čas. Tohle je jen takový důkaz, že jsem to znovu nevzdala. :)


Miluju tu obálku.
A ano, už ani originální název článku mě nenapadá...

Názvy jako ,,co bylo" jsou příliš dramatické

27. listopadu 2012 v 17:53 | Aelis
Jako obvykle nemůžu říct, že by se mi stalo něco zajímavého. To ne. Jsem pořád jen puberťák, který svůj zájem povětšinou soustředí jen na populární seriály, filmy a knihy, ale musím říct, že během posledních dvou měsíců je na mně snaha o změnu vcelku viditelná. Aspoň za něco se mohu naprosto nearogantně poplácat po rameni.

Knihy
Musím uznat, že tady na tom nejsem moc dobře. Jak už jsem se asi sto padesátkrát úspěšně zmínila, škola mi zabírá zhruba sedmdesát procent času, tím podivnější jsou samozřejmě knihy, které čtu. Jednou z nejzajímavějších knih, kterou jsem musela kvůli škole vzít do rukou byla zatím asi Bible. Ne, tu tlustou bichli jsem vážně nepřelouskala, ale přečetla jsem Starý a Nový zákon v Bibli pro děti a řeknu vám, že zapamatovat si to všechno mi zabralo zhruba měsíc neustálého listování. Opět se musím poplácat po rameni.

Další kniha, o které se musím zmínit je rozhodně Hypnotizér od Alexandra Ahndorilila a jeho ženy Alexandry Coelho Ahndorilové - duo, které je známé pod pseudonymem Lars Kepler. Naprosto úžasná kniha. Moje první detektivka od severských autorů, řeknu vám oni na to vážně mají talent. Na začátku vás kniha chytne, někde v polovině z části pustí, jenže to už je naštěstí příliš pozdě na to, abyste ji odložili. Už zítra si jdu do knihovny pro pokračování a doufám, že bude stejně dobré jako první díl.

Zato Lolita od Vladimira Nabokova už byla úplně něco jiného. Doufám, že tady už bude víc lidí, kteří na tuhle knihu nebudou stejně jako moje třída reagovat slovy: ,,To byla ta striptérka?" nebo případně ,,Lolita? Co to je?", protože já už skutečně nezvládnu další vysvětlování typu: ,,No... To je o jednom chlápkovi, co je tak trochu úchyl a on..." Nemůžu říct, že by se mi kniha líbila, stejně tak nemůžu říct, že by se mi nelíbila. Je to klasika a já jsem se ani nevím proč rozhodla ji přečist. Ovšem přelouskat se přes tu změt šíleně zamilovaných myšlenek postaršího chlapa, který je posedlý dvanáctiletou holkou na mě bylo trochu moc.


Taky se mi do rukou dostalo pár Kingovek a Šerochodec od Kat Richardsonové, kterého jdu po nějakých padesáti stranách vrátit do knihovny. Ať si to sežerou, já už na další knihu tohohle typu vážně nemám. Sarkastických hrdinek se sebevědomím do nebes už jsem měla dost. Vzhledem k tomu, že kniha má nějakých sedm dílů, končím.

A konečně...
Můžu hrdě říct, že jsem začala žít trochu zdravě. Ne, že bych po nějakých třinácti letech překonala závislost na čokoládě, ale konečně jsem začala každodenně cvičit, piju téměř už jen vodu a jsem na sto procent rozhodnutá, že na jaře začnu chodit běhat. Ano, cítím se jako mrtvola, na začátku mě bolely svaly tak, že jsem pořádně nemohla chodit, ale dá se to zvládnout. Díky patří našemu sadistickému učitěli na tělocvik, díky kterému bych bez pravidelného cvičení pravděpodobně nepostoupila do druhého ročníku. Děkuju, pane učiteli, doufám, že už vás brzy zasáhnu tím volejbalovým míčem do hlavy. Minule to bylo jen o půl metru... :)


Zkrátka si užívám života jako nikdy předtím.
Samozřejmě, že v tom musíte hledat ironii!
Občas už jsem hodně divná.

Jsem zpět

16. září 2012 v 21:49 | Aelis
Dokážu ještě sepsat větu bez velkého počtu pravopisných chyb tak, aby působila pěkně a upraveně?

Ano, ano. Dlouho jsem se tady neukázala, což pravděpodobně povede k tomu, že tenhle článek bude tak trochu zakřiknutý, ale takový už je život a já jako velice skromná osoba se nechystám psát o ničem důležitém. Jen o svém životě. Teď se možná někomu zdálo, že se snažím něco určitého naznačit, ale prosím, nečtěte mezi řádky, já jsem prostě taková.

Tumblr_m6rzwvaero1qgvxl7o1_500_large

Tak. Co se stalo zajímavého od té doby, co jsem tu byla naposled?
No, mohu vám v klidu prozradit, že jsem od té doby nenapsala jedinou řádku a propadala jsem stále víc a víc myšlenkám, které se povětšinou týkaly toho, jak moc je můj život nudný a toho, že jdu za pár týdnů do nové školy a nejsem ani trochu připravená. Každopádně na něco takového se ani připravit nedá, ne? To se mi brzy potvrdilo. Ani hora nového oblečení (no, hora to nebyla, spíš kopeček) mi nepomohla se vyrovnat se svou novou třídou, která na mě na první pohled působila jako parta největších podivínů, co jsem kdy potkala. Nemohu říct, že by se během seznamovacího pobytu něco zásadně změnilo. (Když pominu své velké antré v podobě toho, že jsem spadla ze schodů.) Ano, bavím se se všema, občas prohodíme zdvořilostní řeč a někdy se hloupě zakřeníme nad rádoby vtipnou poznámkou, každopádne není to ono.
Vzhledem k tomu, že jsem opravdu rychle zjistila, že budu maturovat z chemie a podle čísel mám být údajně nejchytřejší člověk v ročníku mého oboru (no, mám na to jiný názor), mám trochu strach z toho, co na mě budou učitelé zkoušet. Každopádně to teď a ani v budoucnu nemám v plánu příliš řešit. Můj skromný plán je založený na tom, že se musím dostat do druháku a tím jsem zatím skončila.

Pro případ, že by se tu našel někdo, komu chybí nějaké ty slohovky, můžu vás informovat o tom, že ještě v červenci jsem se považovala za drsňačku, co poslouchá jen ,,tvrdou" hudbu a chodí v černé (no, ne jen v černé). Tak to se taky kompletně změnilo. Uvědomila jsem si, že barvy jsou pro mě hodně důležité. Neměla bych na ně příliš zanevřít. Zároveň jsem se přeorientovala (ne zcela) na K-pop (všimli jste si někdy, jak moc barevný styl hudby to je?). Nečekala jsem, že mě to ještě někdy tolik chytne, ale chytlo. Samozřejmě ale nedám dopustit na své oblíbené kapely. (Zkrátka kdyby se někdo ptal jsem totálně drsná, jasný?)

Tumblr_m9w2p0uhtz1r267hto1_500_large

V mých myšlenkových pochodech se ale nic nezměnilo? Čím to bude?
No nic, napíšu až budu mít nápad.

12.července 2012

12. července 2012 v 20:33 | Aelis
Vzhůru k pesimismu.

Jak přežívám začátek prázdnin? No... Je teplo! Na můj vkus až trochu moc. Někdy si řikím, že by bylo fajn zavolat tam nahoru a říct jim, aby zapli něco ve stylu velký klimatizace, protože ty malý lidičkové dole se přehřívaj. Náladu mi zvedaj aspoň ty bouřky. U nás prší prakticky každý den, takže se můžu koukat z okna a přemýšlet. Taky se dost nudim, prvních pár dní jsem se snažila za každou cenu zabavit a chodit ven, ale čim déle prázdniny probíhají, tím víc lidí je vězněno na chatách a u babiček.

Už bych si vážně potřebovala změnit uživatelské jméno na Deviantartu, co na to říct. Před třemi lety, kdy jsem svůj DA zakládala jsem neměla stejné zájmy jako teď. Momentálně se za to jméno spíš stydím, připadám si jako desetiletá blbka. Naneštěstí bych si musela zaplatit Premium účet. Je levný, ale já právě v tuhle chvíli nemám dost financí ani na to, abych si koupila lízátko. K narozeninám, které jsou v září, mám dostat notebook a musím na něj mít určitou část našetřenou, takže žádné utrácení.
Útěchou mi může být to, že se po prázdninách s nějvětší pravděpodobností dočkám menší (celoroční) brigády. (Ve srovnání s mým současným stavem se budu cítit jako milionář.)

(dechberoucí, obrázek jsem si zamilovala na první pohled)

Už vážně potřebuju začít psát. Mám asi tři nebo čtyři rozepsané povídky a nejsem shcopná je dopsat. Pokaždé, když se se pustím do psaní, mám pak pocit, že jsou to jen blafy. Když to posobě přečtu, nelíbí se mi to. Vím, že je to normální, ale dost mě to deptá.
Stejně to mám i s kreslením. Nejsem s tím spokojená. Chci být lepší a vím, že to chce cvik, že zlepšení trvá měsíce, ale pořád nad tím přemýšlím. Posledních deset měsíců jsem trávila čtyři dny v týdnu na výtvarce, bez nemocí a bez ulejvání, aspoň za to můžu být vděčná. Dokážu nakreslit zátíší a vyhnout se při tom základním chybám. K něčemu to bylo.

Pořád přemýšlím nad zářím. Jsem zvědavá. Bojím se, ale i těším.

Mimochodem už asi vážně přicházím o rozum. Včera jsem měla pocit, že se mi do pokoje vkrádá stín. Vzhledem k tomu, že na svém starém blogu jsem zrovna na tohle téma psala povídku, docela mě to dostalo. Veděla jsem, že to nic není, ale stejně jsem aspoň půl minuty ležela v posteli se zatajeným dechem a nehýbala se. Moje představivost mě začíná doháňět.

Poslední dobou docela dost čtu články k tématům týdne. Stejně jako každý jiný se chci dozvědět něco zajímavého a zároveň zjistit, jak TT zpracují jiní blogeři, protože moje články skutečně nepatří k těm nejnápaditějším a opravdu mě dost vyvede z míry, když narazím na bláboly typu: můj bezvyznamný článek (proč to sakra píšete lidi, když se vám to nelíbí?) nebo na přesnou definici slova klíčového pro TT (díky, tetičku Wiki taky znám - že by nějáké příbuzenské pouto?). Ano, dřív jsem to taky dělala, ale pak jsem si uvědomila význam témat týdne, přišlo náhlé osvícení z hůry, no, a tady jsem! ;)

Pořád si jen stěžuju.

Nepříjemné, dokonce trochu trapné chvilky

10. července 2012 v 11:46 | Aelis
Znáte ten pocit, kdy uděláte nebo se vám stane něco opravdu neobvyklého a vy si řeknete: proč zase já? Jestli ano, víte, že v tu chvíli záleží jen na vás, jak celou situaci pojmete. Můžete se s tím vyrovnat a v klidu přejít celou situaci s úsměvem nebo se hluboko uvnitř vztekat jako malé dítě a nadávat každému, kdo kolem vás projde. No, já jsem povětšinou ten druhý případ. Natvrdím, že je to správně, ale někdo tady špatný být musí. Pamatujete si dvojstránku, kterou vždy Bravíčko věnovalo lidem, kteří se chtěli svěřit se svými nepříjemnými či ponižujícími chvilkami. Nechť se tento článek nese v podobném duchu. Dokonce si můžete vybrat jen to, co pro vás nese nejzajímavější název.
Osoba, která má tu čest mít na každém rohu smůlu? Já
Tento článek je nutno brát s nadhledem.

Dresden, protože Drážďany znějí divně

10. června 2012 v 13:44 | Aelis
Budu předstírat, že tenhle blog je stále naprosto aktivní. Poslední dobou zkrátka nemám náladu, a tak to tady taky vypadá, ale teď mám zas trochu o čem psát a nechci aby to tady úplně zaniklo. To by byla škoda. (Aspoň pro mě. :D)

Začnu tím, že shrnu tento týden. Nemůžu říct, že už bychom se ve škole neučili, a tak přeskočím rovnou ke čtvrtku, kdy jsme jeli na celodenní výlet do Drážďan. Řeknu vám, nikdy si nenajímejte průvodce, protože jediné, co povětšinou umí je desetkrát vám zopakovat jednu věc. Nebudu nic prodlužovat. Cesta byla opravdu hodně dlouhá. Jeli jsme vlakem - klasickou českou plechovkou, pak jsme pluli lodí - bylo asi 150 stupňů a my jsme seděli na přímém sluníčku, pak s menší přestávkou dalším vlakem - ano, ano zde přišla ta změna (už to nebyla stará plechovka, ale německý rychlík). Víte, je vtipné sledovat jak těsně po překonání českých hranic vypadá všechno najednou úplně dokonale. Žádné grafiti, odpadky, dokonce ani přerostlá tráva. Vrchol přišel v tu chvíli, kdy jsme na nádraží zapadlém v malinkaté vesnici narazili na bioobchod a čisté záchody (šok pro ty, kteří si umí představit jak vypadají nádraží česká - smradlavá hospoda a záchod, kde při velkém štěstí chytnete jen žloutenku). Prostě ráj.
Abychom si s kamarádkami udržely správnou českou pověst, vystřídaly jsme se na zamykacím záchodě čtyří, protože jsme měli jenom jednu padesáticentovku. Takže jsme museli držet dveře, aby se nezavřeli, protože v tu chvíli by asi nastal menší problém a zároveň jsme kryly tu, která zrovna vykonávala svou potřebu. Nějaká německá paní na nás koukala dost zmateně, nedivím se jí - po tom, co se omylem koukla na kamarádku do kabinky asi bude mít trauma.


Po výstupu na drážďanském nádraží jsem se svěřila naší učitelce, že se cítím jako v roce 2100. A co byste čekali? Když jsme se minulá rok měli vracet ze ŠvP autobus, který pro nás jel se jim doslova rozpadnul na silnici dřív než pro nás stačil přijet, takže jsme se nakonec vraceli asi s dvou hodinovým zpožděním. V Drážďanech si někeří z nás už po čtvrté v rychlosti prošli nějaké ty památky, a poté jsme samozřejmě jako správná mládež zapluly do obchodů a fastfoodů. To byl pro většinu z nás jediný důvod proč tam jet. A jsem spokojená, konečně jsem sehnala přijatelné šaty do školy na konec roku.
Jeden z největších zážitků byla asi zpáteční cesta. Jeli jsme už jen vlakem (se dvěma přestupy), nakonec jsme tradičně skončily v plechovce. Do Prahy jsme měli dorazit v devět večer, ale víte co? Vrátili jsme se v jedenáct, protože nějakej sprejer skočil někde na naší trati z vlaku, když utíkal před průvočím a zabil se. Strávili jsme dvě krásné hodiny v Roudnici nad Labem, kde jsme skákali, běhali a seděli na kolejích. Taky jsme čuměli do oken vedlejšího vlaku - mezinárdní rychlím = někakej chlap tam měl dva notebooky. Všichni už byli totálně unavení, takže se chovali ještě hůř než normálně. Učitelky už byly úplně vysmátý, naše třídní už z nás byla tak zoufalá, že sháněla alkohol. A... dostala jsem pětku z chemie, protože je úplně normální, že učitelky opravujou písemky na celodenním výletě ve vlaku...
Když jsme se vrátili do Prahy, polovina třídy se usadila v mekáči - znovu. A další den přišli do školy asi tak tři lidi. Já ne!

Tragus piercing - jak to probíhalo

11. května 2012 v 20:06 | Aelis
Ano, i já se musím chlubit svým prvním piercingem a zatěžovat vás čtením zbytečných informací, ale musíte pochopit, že právě teď mám poněkud dobrou náladu.

Moje kamarádky možná tvrdily, že dělám chybu, když si jako první piercing vyberu zrovna tragus. Nejen, že se chrupavka v uchu hojí dost dlouho, samotné píchnutí je bolestivější. Avšak já tady nejsem proto, abych ze sebe dělala prvotřídní frajerku. Abych řekla pravdu, jsem dost nerozhodná a často měním názory. Jako třeba moje roztáhlé ucho - 8 měsiců jsem si ho roztahovala proto, abych se na to nakonec vykašlala a vyndala to, ale co naděláte - stejně už to má každý a já jsem si nebyla jistá tím, jestli je to zrovna pro mě to pravé. Ale zpět k tématu. Původně to měl být industrial, ale ten jsem zavrhla z několika osobních důvodů. Možná se o niich někdy rozepíšu, ale dnes to nebude.
Jelikož mi nebylo 18, musela jsem poslušně nacupitat za rodiči a poprosit je, naneštěstí moje maminka se proti těmhle věcem nestaví nijak radikálně, obzvlášť když jde jen o ucho. A upřímně, po dlouhé přednášce o tom, jak je vše bezpečné a můžu to kdykoli vyndat (samozřejmě s patřičným psím pohledem), jak by mohla neustoupit? Poslední měsíc jsem trávila tím, že jsem si opakovaně vyhledávala informace a pořád jsem si prohlížela fotky a sledovala videa. Znáte to? Všechno vědět, všechno znát.

Aby někdo neměl milnou představu, to není moje ucho...

První vtipná chvíle nastala, když jsem se objednávala do studia, kde taky všechno proběhlo. Řeknu vám, že i můj otec by se od nich mohl přiučit nějakému tomu milému chování, já jsem totiž v životě po telefonu nemluvila s nikym, kdo by zněl tak mile, naopak já jsem se podobala mrtvole, která se právě vyhrabala ze svého hrobu. O týden a pár dní později (tedy dnes, pokud si peřejete) jsem se belhala společně s psychickou podporou převtělenou do dvou kamarádek do studia. Možná si budete říkat, že jsem divná, ale neměla jsem strach z bolesti. Jsem zkrátka taková... Počkejte si.
Studio bylo zvláštní. Je ve sklepě a na každym rohu vám do očí bije červená a černá (ne, že by mi to vadilo). Posadili jsem se společně s psychickou podporou a čekaly jsme. Bála jsem se, že nestihnu svůj čas, ale nakonec jsme čekaly asi dvacet minut. Je mi to jedno, protože pečlivost je plus. Přede mnou šla slečna, které propichovali to samé jako mě, takže jsem mohla ještě před akcí shlédnout, co přesně se bude dít. To byla chvíle, kdy jsem se začal hrozně smát. Kdybyste mě znali, věděli byste, že já v nervozitě netrpím klepacími záchvaty ani pocením, hystericky se směju na celé kolo a všichni se na mě tváří stylem: je ta holka normální. Občas jsem, mám i své světlé chvilky.
Nicméně, když jsem přišla na řadu ještě stále jsem byla v relativní pohodě. Piercer mi udělal dlouhosáhlou přednášku o tom, jak se mám o piercing starat (HAHA, ještě stále sedím v křesle a neutíkám), načež po odchodu ze studia zjišťuji, že si nic nepamatuju a doplňuju informace u kamarádek. To víte, byla jsem soustředějá na to, abych se mu koukala do očí, protože si ze mě lidi dělaj srandu, že nejsem schopná se lidem do očí dlouhodobě dívat...
A jdem na to! Ptá se mě jestli chci na šperk malo nebo větší kuličku, pak cítím kleštičky, srdce mi buší jak o závod - nejspíš brzy vyskočí a uteče. Jehlu jsem naštěstí neviděla, kdybych jí viděla nezvládla bych to. Moje myšlenky během chvilky, kdy jehla projela chrupavkou: To neni tak hrozný! To neni tak hrozný! Šílenství! Uf. To neni tak hrozný! Všechno trvalo jen pár vteřin. Než jsem odešla, nabídli mi vodu, dali mi lízítko, odznak, mýdlo, nálepky, vizitky, nějaký další letáčky a hlavně jsem díky nim odcházela s dobrou náladou, totálně vysmátá a dělala jsem špatný vtipy.
Právě teď už piercing ani nebolí, ještě nějakou dobu na něm nebudu moct spát a používat sluchátka. Klasika.
Snad bude všechno v pohodě.
Zajímavosti. :)
Slečna, co byla přede mnou už v jednom uchu tragus měla a vyprávěla o tom, jak si ho nechávala píchat někde na baru či co. I piercer si všiml, že nejsem zrovna mluvka - měla bych se sebou začít něco dělat. Během čekání jsme podkaly spoluškolačku kamarádky, která tam se mnou byla. Řeknu vám, žasnu nad chováním některých lidí, naprostá povýšenost nad ostatními.
Zajímají mě vaše názory a zkušenosti s piercingem. :)

Hih. To jsem ale frajerka, co? xD Jsem na to patřičně hrdá. :D
A pořád nechápu proč píšu tak... protáhle. :)

,,Tady by měl být nadpis!"

27. dubna 2012 v 14:34 | Aelis
Ta část mě, která tak miluje tvoření - kreslení, grafičení a psaní, pláče. Už je to dlouho, co jsem měla čas, náladu nebo dostatečně čistou hlavu na to, abych tvořila. Trápí mě to. Ještě pořád jsem na základce, je mi patnáct, neměla bych se bavit, žít a zkrátka si užívat mládí? Místo toho pořád jen sedím nad učením. Škola je teď těžší, než kdy dřív. Naše učitelky se z nějakého mně beznámého důvodu rozhodly, že nám zkrátka poslední dva měsíce devítky zkazí, co nejvíc to jde. Testy, testy, testy. Je špatný, že už i učitelky si osvojily věci jako posílání úkolů emailem, prezentace a tak dále. Zkrátka se prostě tomu odevzdání úkolu nevyhnete. Proklatě!


Jsem už týden nemocná. Přemýšlím. Dostala jsem se na školu (jo, zmiňovala jsem to už asi třikrát xD). A víte, co? Taky se budu chlubit. Byla jsem první, druhá (šlo se na průměr, abyste si nemysleli, že dávám nějaký nadlidský výkony třeba z matiky nebo tak, nedávám!). Každopádně trávím teď spoustu času tím, že přemýšlím jaké to asi po prázdninách bude. Ano, konečně odejdu a změním kolektiv. S mojí vlastní třídou totiž moc nevycházím (zkrátka mi přijdou hrozně pitomí, až to neni zdravý). Nemám se s nima o čem bavit. Je jen pár lidí, se kterýma se opravdu směju a bavím. Hah. A jsem ráda, že je mám, protože bez nich bych už asi fakt byla úplně bez kamarádů. Je pro mě plus, že na škole, na kterou jdu, budu mít ve tříde jednu kamarádku a ve vedlejší další čtyři (ironie, ne?). Třeba to všechno bude o něco lepší.

Těšim se na předměty, který budu mít. Například typografie. Jo, možná to nebude ze začátku úplně zábavný, ale těším se. Už jsem si ověřila od jedné známé, že první ročník není nic zábavnýho, ale to se nějak zvládne. Každopádně budu chodit na krásnou školu, která má úroveň. V zimě tam nebudu mít šestnáct stupňů jako u nás (nedělám si srandu, je to tam na kabáty) a zkrátka budu v klidu. (Dokonce budu moct používat mobil. Luxus, ne?)


Měla bych se trochu sebrat. Pořád jen myslim. :D

Ale the best people are mad.

21. března 2012 v 14:41 | Aelis

Porpvé za čtyři měsíce jsem si řekla. Jo! Skvělý! Konečně se něco taky podařilo. Ach. KONEČNĚ! Konečně můžu hodit nohy na stůl, konečně nemusím lámat hlavu s tím, že nechápu tu matiku, co jsme včera brali. A konečně už se můžu na všechno... Nevím jak se to stalo, neboť můj život je posledních pár měsíců o ničem. Bez času. Bez zábavy. Nez peněz. Bez nějakýho pořádnýho štěstí (i když zas tak špatný to neni). Jediný na co se můžu spolehnout je pár těch nejlepších kamaradů.
A teď. Vzali mě na školu.
Ano. Teoreticky bych asi neměla bejt u takovýho vytržení, když jsem šla na průměr, ale já jsem ráda, že už má klid. Hah. Tešim se až se zbavim naší třídy a některý svých ne příliš oblínených nekamaradů. Ne. Neni to tak, že bych tam všechny nesnášela. Spíš s nima moc dobře nevycházim. A přiliš nerozumim podivným tematům, které probírají. A ano. Pravděpodobně se toho moc nezmění, ale stejně... Těším se na nový lidi. Když jsem se to všechno dozvěděla, skákala jsem do stropu, protože jsem si uvědomila, že už nebudu muset dělat zkoušky na ten pod**anej gympl, na kterej bych nešla ani kdyby přede mnou rozbalili červenej koberec.
Jo. Ještě na konci prázdnin jsem byla pevně rozhodnutá chodit na přípravný kurzy z matiky a dělat zkoušky na Arabskou (což je v Praze dost, dost těžkej gympl) a teď bych netáhla ani na... vlastně nevim, protože i když jsem jak stroj, kterej si zapamuje nazpaměť prakticky všechno, jsem strašně líná! Jo! Šíleně. Poslední dobou na všechno se*u. Takže gympl by asi nebyl nic pro mě. Takhle se aspoň uklidim do polo-uměleckýho oboru. Budu chodit do třídy s kámoškou. A do vedlejší třídy budou chodit další čtyři kámoši, kteří měli při zkouškách větší štěstí než já. A o čem, že je řeč. Polygrafie.
Jsem šťastná jak blecha.
Teď ještě abych nepropadla z chemie. :D


KONY 2012

8. března 2012 v 21:13 | Aelis
Let's make the horrible criminal Joseph Kony Famous!


Nikdy nikoho do ničeho nenutím, ale byla bych ráda kdyby se aspoň jeden jediný človíček, co sem přijde podíval na kousek tohohle videa a pak se sám rozhodl jestli ho chce dokoukat. Když jsem ho sledovala já, mísila se ve mně spousta pocitů. Lítost. Smutek. Snaha podpořit. Něco takového ve vás vyvolá spoustu pocitů. Zamyslíte se nad tím jako moc nepodstatné jsou vaše problémy.
Nemám peníze na to abych si pořídil iPhone? Tak moc bych chtěl navštívit v létě Francii?
Něco takového ve srovnání se skutečnými problémy, které svět bez pochyby má, naprosto bledne a ztrácí na významu. Do mozku vám to zkrátka zaseje semínko a vy si uvědomíte, že můžete něco udělat. Svět je plný zla. Svět je svině. To víme všichni. A je dobré, když se s tím někdo rozhodne, že se bude aspoň snažit s tím něco udělat.
Stačí šířit to dál! Každý má své sny.
Nemá smysl se rozepisovat.
Podívejte se na video.
 
 

Reklama