Píšu

Děti

5. října 2012 v 13:20 | Aelis
Děti, děti, děti.

Zdá se mi to anebo jsem jako šestnáctiletá považována za pouhého puberťáka, který nezná cenu peněz a všechen svůj volný čas tráví tím, že prochází všelijaké wietnamské krámky snažíc se sehnat, co nejpodřadnější alkohol, aby ho mohl následovně smíchat s hnusnou kolou z alberta za pár korun a trochu si povařit svůj mladistvý mozeček? Všem se velice omlouvám za příliš dlouhou větu a slibuji, že se v budoucnu polepším.
Zrovna jsem narazila na jednu diskuzi na jednom nejmenovaném blogu, která mě zase pro jednou donutila přemýšlet, a tak jsem došla k názoru, že tak to skutečně je. Velké procento lidí, kteří dosáhly plnoletosti či dokonce třeba i té dvacítky si myslí, že se jim v tu chvíli dostalo prává kritizovat mladší generaci a poukazovat na její četné chyby. Jenže každá karta má rub i líc a tyto milé osůbky by si měly uvědomit, že házet všechny lidi od dvanácti do osmnácti let do stejného pytle je poněkud staromódní.

Před pár dny jsem šla kolem své školy, na kterou si stále ještě jako čerstvá prvačka zvykám, a slyšela jsem za sebou větu, která obsahovala slovo děti. Nic víc asi nemusíte vědět. Věta byla mířená na mě a ještě na pár slečen, pronesla jí jedna slečna z vyššího ročníku jako vtipnou či provokativní poznámku. Musím uznat, že si nejsem úplně jistá.
Já na to můžu říct jen jedno. Připadá vám někdo, kdo celých pět týdnů od začátku školy nebyl ani jednou venku s kamarády jen kvůli učení jako pouhý vypatlaný teenager? Připadá vám někdo, kdo se vzdal prakticky všech svých koníčků a radostí jako puberťák? Můžu říct, že škola, kterou jsem si vybrala je težká a hranice mezi čtyřkařem a větou: tady už pro vás není místo je velice tenká.

Stejně tak mě občas ničí názory typu: dnešní mladí lidé nemají ponětí jaká je cena peněz.
Vážně? Ano, i já uznávám, že většina mých vrstevníků se v tomhle moc nevyzná a sdílím názor, že pro některé je nejjednodušší cesta jak získat své vysněné věcičky desetiminutový prosík u rodíčů. Tak to zkrátka je. Ale opravdu si myslíte, že už neexistují teenageři, kteří se rozhodnou, že si najdou brigádu a na něco si sami našetří.
Já mám několik cílů, které mám stanovené na dlouhou dobu dopředu. Moc dobře vím, co mi rodiče se svými nízkými platy nekoupí, a tak projevuji snahu. Celé roky jsem si přála vlastní počítač, protože u nás doma kvůli němu neustále probíhali boje a hádky, a tak jsem se s rodiči dohodla - já našetřím polovinu a oni se dají dohromady dárky k narozeninám od celé rodiny a koupí počítač s tím, že si delší dobu nebudu na jejich peněženky vyskakovat. A stejně tak si chci koupit foťák, tentokrát si na něj (držte si kloubouky, vypatlanej puberťák myslí) vydělám sama. Ano, několik měsíců to zabere, ale proč bych si nakonec nemohla pořádně užít tu chvíli, kdy kliknu na ikonku koupit a po pár hodinách si domů donesu úplně nový foťák. Budu jí s nadšením rozbalovat a zaujatě studovat návod.
A? My už jsme zase u toho? Zrcadlovky, že jsou jen pouhá frajeřina? Nevyužiju ji? Nevím jak se používá? No... od toho je tu návod, milý přátelé. Malá černobílá knížečka skrývající tajemství.

Lidi kritizují, když vidí na ulici slečnu, které okolo krku visí zrcadlocka, v ruce má iPhone a na rameni tašku od Vuittona. Ale proč? Jak můžete vědět, že si na to ten člověk sám nevydělal, lidičkové?

To, že ještě nejsem dospělá neznamená, že mám růžové brýle. Neznamená to, že mi rodiče koupí všechno, na co ukážu. A už vůbec to neznamená, že mám IQ tykve a na všechno automaticky kašlu.
Veřte nebo ne, i my občas myslíme.

Tenhle článek je takové bum v mých myšlenkách, které vzniklo s přílišného stresu a napětí.

Tokyo Fashion

21. září 2012 v 21:54 | Aelis
Vzhledem k tomu, že jsem zatím nebyla schopná dát dohromady článek, který by pocházel jen a jen z mé hlavy, přidám něco, co mě v poslední době oslovilo, abych to tu znovu nezačala ošklivě zanedbávat. Asi nemusím znovu zmiňovat, že téměř všechem svůj volný čas trávím spaním či nekonečným a tupým zíráním do sešitů, takže oživení mého starého pisatelského já (no dobře, nebudu z toho dělat velkou slávu) mírně pokulhává.

Už před pár měsící jsem si všimla velice zajímavého blogu. Ano, někomu se to opět může zdát jako naprosto nezajímavá stránka či dokonce blog, na kterém se objevují všelijaké ty šíleně podivné a barevné ,,čínské" (k tomu se raději nebudu vyjadřovat) oblečky. No, vzhledem k tomu, že mě tyhle oblečky velice zajímají a v mozku mi vždycky nastartují tu část, která se týká inspirace, stránku jsem si hned oblíbila.
Teď už je to pravděpodobně všem jasné, ale kdyby se ještě našel někdo, kdo je o něco méně chápavý, jde o stránku, kde najdete fotky extravagantních modelů, na které v Tokiu můžete narazit. Ideální pro lidi jako jsem já - pro lidi, kteří neustále sedí na zadku u počítače a chtějí mít o všem přehled.


Nikdy jsem si nemyslela, že na kombinaci dnou kostkovaných vzorů se mi může něco líbit. Netvrdím, že by mě tahle kombinace přímo uchvátila, ale je na tom něco, co mě zaujalo. Barvy jsou sladěné a musím uznat, že mě taky dost fascinují vlasy slečny na obrázku.


Tady máme klasickou Harajuku (no, budu předstírat, že jako první mě do obličeje nepraštila ta červená barva). Myslím si, že k tomuhle není třeba se vyjadřovat. Nemám v plánu zažehnout další diskuzi na toto téma. Vím, že existuje spousta lidí, která kdyby potkala někoho takového na ulici, tak by pravděpodobně pravděpodobně zvedli obočí do výšin a říkala si něco ve smyslu, kam to ten svět spěje, ale já můžu s klidem říct, že jsem na ulici už jednou skupinu dívek v Harajuka stylu potkala a i když jsem v té débě úplně nevěděla o co jde a zírala jsem na ně téměř s otevřenou hubou, všechny se na mě mile smály a působily jako sluníčka, takže tady máte můj názor. :)


Poslední obrázek, který sem dám (ano, ano zbytek už na oficiálních stránkách ;)) jsem vybrala proto, abych vám ukázala, že na stránkách najdete i modely, které mi připadají naprosto normální a určitě byste na ně narazili i v pražských ulicích.

To je vše, co bych vám ke stránkám řekla. Určitě stojí za shlédnutí. :)


Svět a budoucí hrůzovláda

20. července 2012 v 18:09 | Aelis
Za poslední rok se mi dostalo do rukou dost knih s takovým tím postapokalyptickým nádechem. Knihy jako Levá ruka Boží, Hunger Games nebo Přechod společně se všemi filmy, ve kterých nad naší planetou zvítězí banda masožravých zombíků s vyhřezlími orgány, mi v hlavě vyvolávají podivné myšlenky. Musím uznat, že mě celá ta záležitost, že svět bude v budoucnu nějakým způsobem zmrzačen či poničen a nastoupí hrůzovláda fascinuje, a tak jsem se rozhodla, že se tu s vámi o své myšlenky podělím. Netrvdím, že bych si něco takového přála, ale zkrátka to je velice zvláštní. Dokážete si to představit?

Dokážete si to představit?

Jdete po ulici. Na pravém rameni se vám houpe vaše oblíbená taška, v ruce držíte knihu, kterou čtete už nejmíň po třetí, očima přejíždíte lidi a přemýšlíte o jejich životech. Zkrátka normální den, nic zvláštního. A během několika sekund se najednou rozeřvou sirény a vy nevíte, co dělat. Lidi kolem vás začnou běhat, v panice ječí, cpou se mezi sebou a nepřemýšlí nad tím jestli právě někomu šlápli na obličej. Hlavně aby se oni dostali do bezpečí. Někde daleko před váma se ozve výbuch a vy stále ani přinejmenším netušíte, co se děje...

Už jste někdy poslouchali na netu městké sirény? Je to naprosto šílený, ale taky inspirativní. Drama, tragédie, smutek. Když jsem si to pustila, zaplavila mě vlna nápadů na psaní.

Moje fantazie je občas trochu divoká. Není příliš pravděpodobné, že půjdu po ulici, skočí na mě banda zombíků a sežere mi mozek (i se vším ostatním), ale někdy uvažuju, co kdyby. Kde se rodí všechny tyhle myšlenky? Je to snad předzvěst naší bledé budoucnosti? Jsme na to až tak špatně?

Před pár dny jsem měla to štěstí a shlédla jsem první i druhý díl španělského hororu Rec. Nebyl to můj první horor s tématikou - mrtvý/nemrtvý člověk požírající ostatní, v téhle oblasti už bych se mohla považovat za experta, ale všimla jsem si, že tentokrát mě ten příběh vykolejil ještě víc než normálně. Asi už jsem měkká nebo otrávená tím, jak se tohle téma pořád opakuje. Trochu mě to děsí!
Mám ráda Resident Evil, ani nevím proč, ta série mi zkrátka padla do oka, nejen díky Mille Jovovich. Nikdo se vás tam nesnaží přesvědčit, že přijde hromada záchraných jednotek a všechno bude zase v největším pořádku. Netvrdím, že je to právě teď největší filmový počin - vzhledem k tomu, že na podzim vyjde už šestý díl, ale je to to jediné s touto tématikou, co mi nevadí.
Znáte film Mlha? Je to dílo natočené podle stejnojmenné povídky Stephena Kinga. I přesto, že ve filmu je konec relativně dobrý (podle toho z jakého úhlu pohledu to berete), v povídce se Kingovi dokonale podařilo ukázat, že v situacích, kdy po vás jde něco, čemu nikdy neporozumíte, jste zkrátka nahraní a pravděpodobné je spíš to, že vás nikdo nezachrání.

Stále nevím, jestli mám věřit tomu, že náš svět se jednou dostane do tak tíživé situace, že vypukne další světová válka (tentokrát skutečně světová) nebo cokoliv jiného, co přetvoří náš svět na něco, kde už ani nebude možné žít normální život. Kam nebudete chtít přivést dítě. Moc milé, už se těším!

Například Hunger Games. Mám je ráda, úžasný příběh i nápad a chápu, že tam si obyvatelé Kapitolu žijí docela v klidu - hezky barevně s růžovými brýlemi na hlavě. Nic nevědí a baví se sledováním her, kde se děti navzájem vraždí, protože všechno ostatní už je nudí (pěkné, pěkné).

Koukám, že se máme na co těšit. Bude to tohle? Nebo pro změnu ovládnutí našeho světa upíří nákazou (Svítání, 2011) nebo zjištění, že upíři existují následované jejich vyvražďováním (Underworld: Probuzení, 2012). No, je tu i spousta dalších alternativních možností jako třeba zamoření světa lidmi posedlými ďáblem - Rec(nevím, jak to nazvat - ďábelská nákaza?). Jen si vybrat. Jsem přesvědčena o tom, že nás čeká velice krásná a zajímavá budoucnost.

Miluju lidskou fantazii. Jen ta dokáže splodit takovéhle originální nápady. Už se nemůžu dočkat až budu za sto let sedět na svém růžovém, nadýchaném obláčku v nebi a budu obrovskou lupou pozorovat to, co se tady dole bude dít.

Wallpaper-615842_large

DIY oblečení

24. června 2012 v 18:58 | Aelis
Někdo z vás si pravděpodobně, stejně jako já, myslí, že strkat peníze do chřtánu už tak dost bohatým společnostem je občas dost velký nesmysl. DIY oblečení, což se dá přečíst taky jako DO IT YOURSELF (ve volném překladu - udělej si sám), je překvapivě oblečení, které si nějakým způsobem vyrábíme sami. Veřte mi, je to možné, občas ne jednoduché, ale konečný výsledek, při kterém si můžete říct: totožný kus oblečení nemá nikdo na světě, za to stojí.

Nedávno přišlo do nové kolekce Zary triko, které už si dívky po celém světě vyrábějí dlouhou dobu a jediné, co na něj potřebujete je obyčejné triko, nůžky a papír. Nic převratně nákladného. Předpokládám, že nůžky a jeden větší papír vlastní každý, a pokud chybí obyčejné, jednobarevné triko, můžete si ho koupit prakticky kdekoliv, aniž byste utráceli velké peníze. Nepamatuju si přesně cenu trika, ale vím, že jedna moje spolužačka v něm přišla do školy a všichno jí ho moc chválily, i já samozřejmě.
Jediné, co jsem ale nepochopila bylo to, proč si triko nevyrobila sama. Vyžadovalo by to tak šedesát minut jejího volného času, kterého má požehnaně, a trochu snahy - výsledek by ji stál maximálně sto korun. Když srovnáte jednu sto korunu s cenou v Zaře, která je pro mě sice stále neznámá, ale je jasné, že nijak nízká taky nebude, je to docela rozdíl. Pro někoho, kdo je, jako já, bez příjmů i docela podstatný.

Tumblr_m64hhrbk5q1qjrteco1_500_large
(kamarádka ho má v černé)

První kus oblečení, který jsem si byrobila sama, bylo bílé tílko, které mělo na přední straně barvami na textil namalovaná žebra - klasika. Okoukala jsem to z jednoho obrázku na netu a byla jsem nenávratně okouzlena. Samozřejmě se mi v ČR nepodařilo nic podobného sehnat, a tak jsem se rozhodla, že kašlu na všechny a vyrobím si něco sama. Potřebovala jsem pouze bílé tílko, černou barvu na textil (vybrala jsem špatnou, jak jsem později zjistila :B) a větší kartón, abych na něj mohla nakreslit obrázek a zastrčit ho do do trika (kartón, protože přes tenčí papír by barva mohla prosáknout na druhou stranu). Postup vypadá lehce - namalovat podle obrysu štětečkem žebra, ale nijak lehký není. Chce to trpělivost. Mně to celé trvalo nějaké tři hodiny, ale výsledek mi za to stál. :)

(toto byl můj vzor)

Další kus oblečení, o kterém se chci zmínit jsou kraťasy. Už je to delší doba, co se do módy dostaly barevné kraťasy (bleach a dip dye shorts - šortky namáčené do sava nebo do barev, případně obojí dohromady). Nápad se mi líbil, a tak jsem ho opět využila. Na youtube najdete spoustu videí, jak takové kraťasy vyrobit. Stačí horká voda, savo a nějaká barva, kterou seženete v drogérii, rukavice, protože nikdo nechceme, aby nám savo vyžralo do těla nějakou menší díru, a kapku opatrnosti. Já jsem kraťasy nenamáčela, rozhodla jsem se, že nápad využiju trochu jinak. Vzala jsem staré, černé kalhoty, kterým jsem ustřihla nohavice. Potírala jsem jednu jejich polovinu savem, poté jsem je vyprala (ano, zjistila jsem, že opravdu umím prát). Výsledně mám kraťasy, které mají jednu nohavici černou a jednu bílou. Nejvyšší spokojenost.

(vzniklo něco takového, až na to, že - ty moje jsou delší, protože mám velkej zadek a taky jsou černobílý)

V hlavě i pár dalších nápadů, ale o tom raději pomlčím. :)

A teď něco o originalitě a neoriginalitě, i když jsem to už dost rozebírala v článku - Stádo malých stvoření s huňatými kožíšky. Když se podíváte na první obrázek, jistě si všimnete toho, že něco, co je tak často vyráběné doma už nemůže být ani z daleka originální, protože tohle tričko má po celém světě nějmíň dalších tisíc holek (víc). Stejně tak žebro-triko, u něj jde spíš o radost z toho, že v něm nepotkávám na ulici další lidi (v ČR). S těma šortkama už to je něco trochu jinýho, obarvovat si je takhle na půl je trochu ojedinělější, protože obecně je populární spíš toto, ale jak říkám, očividně, když jsem se dala tenhle obrázek, někdo na světě už je má, že? Pro mě je ale stejně nejdůležitější to, že se jako správné stádečko neoblékám do amerických a anglickách vlajek, ale mám něco svého. :)

A samozřejmě, na každou takouvouhle věc narazíte zanedlouho v obchodech, ale já říkám, proč jim cpát vysokou částku, když si je můžu doma vyrobit ze starých kalhot. :)

Nothing To Do Here

19. června 2012 v 15:19 | Aelis
Dnes mi došla jedna velice zvláštní i když v celku samozřejmá věc. Svěřovat lidem, které neznám se svými myšlenkami je pro mě mnohem jednodušší než říct to své nejlepší kamarádce. Když nad tím přemýšlím, je to vážně úpadek, ale já jsem nikdy nebyla svěřovací typ. Moje kamarádky ze školy teď večně někde brečí kvůli klukům, na což vždy opáčím, že nemá cenu brečet kvůli každýmu, ale přiznejme si, že s tím nic nenadělám, avšak nemůžu je nechat, aby brečeli navíc přímo před nimi. Každopádně ony se svěří, jsou schopné ti do podrabna vyložit celý svůj soukromý život, který, a toho se nejvíc bojím, vzápětí někdo překroutí a udělá z vás něco, co nejste. Jedna novější slečna od nás, se kterou jsem se zrovna minulý týden dost spřátelila si u nás ve tříde vysloužila titul ,,děvka" stylem tamten povídal a teď jí polovina třídy nenávidí. Je mi jí hrozně líto, protože se prostě dostala do špatný třídy. Kluci jsou u nás větší drbny než holky a jakmile začnou něco šířit, po pár dnech to ví celá škola. No jo. Je mi jí líto, obzvlášť když vim, že je to prostě fajn holka.

V posledních dnech jsem si uvědomila spoustu věci a je mi z toho špatně. Jsem naštvaná. Uvědomila jsem si věci, které mi dřív nedocházeli, nevím proč. Jedna z mých oblíbených kamarádek je tak příšerná drbna, že ani ty nejotrlejší by si před ní nebyli jistí a nejhorší na tom je, že když jí svěříte tajemství, okamžitě ho vykecá a případně jěště překroutí. A přesně proto nikomu nevěřím. Lidi všechno vykecaj. Nevim, asi se budu svěřovat plyšákům. A přitom je to hrozně hodná osoba, neřekli byste to do ní.
A proto jsem se tak moc těšila na novou třídu. Avšak pak přišlo nepříjemné vystřízlivění a mně došlo, že se toho pravděpodobně moc nezmění. V každé třídě je někdo, kdo drby rád vyslechne, někdo, kdo je rád nechá vyplout na povrch, aby byl zajímavý, a samozřejmě někdo, kdo je ještě rád mění k obrazu svému. Konečně mi došlo, že vždy bude někdo vůči komu budu trpět špatně skrývanou averzí a při každém střetnutí s ním budu mít chuť mu vlepit, aby se probudil ze snu a začal se věnovat realitě. Předevčírem jsem naprosto vážně uvažovala o tom, jestli by mi veřejné napadení jisté osoby mohlo v mých patnácti letech a na konci školního roku přinést nějak obzvlášť velké trable, protože, lidi, já už jsem na pokraji psychického zhroucení.


Kluci u nás ve třídě neustále ponáší vtipy, které se povětšinou týkají hlavně pohlavních orgánů (každý asi zná). Pokaždé, když řeknou něco šíleně vtipného, zasmějou se tomu oni a všichni ostatní na ně čumí ve stylu: ,,vážně, po devíti letech pořád to samý?" Vím, že jim byla místo mozku nadělena kulečníková koule, ale budu doufat, že se jednoho dne probudí. Do té doby je můžu jen litovat.

Mám chuť jim to všechno říct. Jak moc jsou naivní a pitomý. Jak moc to budou mít těžký až z toho vyrostou. Záleží mi na nich, ale oni by mě stejně neposlechli. Vážně si s nimi nemám o čem povídat.

Když mi moje kamarádka včera řekla, že holka od nich ze třídy (a moc dobře vím, že není sama, ale použila jsem jí jako příklad) zapijí v 15 žal, i když nechápu, co za žal to může být, alkoholem, poklesla mi čelist. Když budu v 15 chlastat kvůli tomu, abych zapomněla na kluka, což nebudu, protože ve výsledku by to bylo ještě horší, ve 40 až nebudu mít peníze na to, abych uživila rodinu, skočím z baráku, protože chlast už zkrátka pomáhat nebude.

Vážně? Svět je čím dál tim lepší! Stává se ze mě chronický stěžovatel.

Dakota Rose - Kotakoti

20. května 2012 v 14:22 | Aelis
Dakota Rose, Kokatoki, Dakotakoti, Dakota Ostrenga

Tak tohle je moc zajímavé! Už dlouho mě nějaký zahraniční článek neinspiroval natolik, abych se o něj chtěla podělit. Ale tohle je opravdu něco. Jsem to možná jen já, kdo má tak dlouhé vedení, ale když jsem poprvé někdy před měsícem (protože už se o scene girls opravdu hodně dlouho nezajímám) narazila na celkovou přeměnu Dokaty Rose, byla jsem překvapená, ale zároveň se mi její nová image opravdu dost líbila. Hned jsem si řekla: páni, nikdy jsem si nevšimla toho, že byla tak moc hezká. Kotakoti má velké modré oči, dokonale souměrný porcelánový obličej bez jediné nedokonalosti, je jemná a křehká - zkrátka dokonalá. Upřímně jsem se nevyvarovala nějaké té závistivé myšlenky. Možná mě na pár sekund napadlo, že něco takového není možné, že v tom musí být něco dalšího, ale každopádně jsem tomu tehdy nevěnovala pozornost. Jak říkám - o takovéhle věci se příliš nezajímám. A už vůbec mě neláká sledování scene girls, rozhodně ne tak jako dřív.

Ale k věci. Asi bych nedokázala strávit hodiny tím, že bych hledala důkaz, díky kterému bych mohla Kotakoti neřknout z toho, že je totálně umělá. Avšak pokud jsem pochybovala nad věrohodností jejího vzhledu, článek který jsem si teď přečetla mě utvrdil v tom, že je tady něco špatně.


Článek je celý v angličtině pokud někdo nerozumí, pomocí google překladače by se to asi dalo nějak zvládnout. Hlavní je myšlenka. Všechno je doloženo fotkami a i záběry z videí. Jak říká i autorka článku, Dakota Rose/Kotakoti (nebo jak bych jí měla říkat) mi nepřijde ošklivá, naopak i bez úprav je to jedna z nejhezčích holek, který jsem kdy viděla. Článek do podrobna rozebírá celou tuhle aféru. Sledujte oči, rty, tvar obličeje i dokonalou postavu a všimnete si, že něco tady opravdu nehraje.
Težko říct jak to celé je. Já se přikláním k vylepšení pomocí photoshopu a taky vhodného líčení. Soudím i podle toho jak všechna videa, obrázky a komentáře týkající se tohohle témata záhadně mizí. Nejsem hnidopich, který by řešil i tmavší kruh kolem duhovky, ale je to celé dost zajímavé.


Co si o umělém vylepšováním svého vnějčího já myslíte vy? Myslím, že byhlazení vrásek či zamaskování pupínků je celkem normální, avšak údajné zvětšování očí podle mého spadá někam za hranice (i když slečna Kotakoti si vypomáhá i bílou tužkou - zkrátka vychytralým líčením). Na internetu je spousta anti stránek, které se zabývají touhle aférou, což mi přijde trochu přetažené za vlasy. Jestli je slečna Kotakoti spokojená s tím, že na svůj obličej nasadila pomyslnou masku proto, aby se zalíbila lidem hlavně asijského původu, je to jen na ní. Upřímně nevěřím tomu, že něco takového se člověku časem nevrátí. V téhle době lže každý, ona je jen další člověk v davu.

web Kotakoti - http://kotakoti.com/

Nejsem další hater, který by jí za to nějak šíleně odsuzoval. Popravdě mi to je jedno, je to její život. Ale třeba je to jen hloupost - může na to mít vinu pouze posedlost některých lidí. Všechno má pravděpododbně kořeny v závisti, protože pochybuji, že se někdo jen tak rozhodl kazit někomu život. A jak se říká: kdo hledá najde. Ale chvilkami si říkám, že by musela upravovat tolik fotek až už by neměla čas na nic jiného. Lidé mají zvláštní talent na odsuzování a hodnocení ostatních, obzvlášť pak na šťourání se v jejich osobním životě. Upřímně bych to nějak moc neřešila. Jedno je ale jasné - tahle slečna dokáže s líčidly divy! Když se koukám na její fotky bez toho aniž by tam velkými písmeny bylo napsané něco, co dokazuje, že je umělá, mám z toho zvláštní pocit. Vypadá opravdu bezchybně. Její vzezření svůj účel splnilo.
Docela dost mě zajímá váš názor?

Pokud vás zajímá další zvláštní proměna,
autorka článku výše odkazuje sem - (NSFW) Leah Dizons Transformation.

Pronásleduje nás kdekoli...

13. května 2012 v 11:04 | Aelis
...ironie.

Posedlost návštěvností, oči těkající po stránce hledajíc nový komentář - zkrátka každého nového příchozího. Asi se o tom nemusím rozepisovat, protože to všichni známe. Buď jsme byli nebo stále jsme posedlí návštěvností svého malého království. Já jsem nad touto posedlostí zvítězila společně se začátkem tohoto blogu, kdy jsem se rozhodla, že na svůj blog za žádnou cenu toplist dávat nebudu. Ne že bych ho neměla vůbec, jsem puntičkář, a tak chci mít přehled, jednou týdně nakouknu na mail a informuju se. Nejvíc mě ale zajímají spíš smysluplné komentáře, které se mohu přečíst a někdy na ně dokonce i odpovědět.

Většina z nás (respektive ta většina, které už je na blogu opravdu dlouho - já s přestávkami asi od svých 9 let) si někdy prošla obdobím třpytících se blogísků plných pixelek, animek, avatarů, kusovek, dvojtých w a q. Stejně dobře si pamatuju i na rychlovky a diplomy, které se dávali prakticky za všechno. Znáte to.
Když jsem procházela tímhle obdobím, byla jsem velkej king. Byla to doba, kdy už jsem se nějaké tři roky pachtila s grafikou (ťeď je to tuším 7), takže se dalo říct, že designy, který jsem dělala byly docela vyvedený. Každý můj článek byl ve stylu: dnes jsem byla venku, bylo vedro, a tak jsem si dala zrmzlinu. Zkrátka o ničem, s nespočtem chyb v každém ze tří řádků, které navíc zdobila řada barevných pixelek. Ironií osudu bylo, že tehdy šlo o dobu mého největšího blogového rozkvětu. Má návštěvnost byla okolo dvou set až tří set lidí za den. Pod každým článkem jsem měla hromadu nelogických komentářů. Naneštěstí tehdy to byla poslední věc, o kterou jsem se starala. Všichni chválili mojí grafiku a psali reklamy samozřejmě. Pokud se dobře pamatuju, někdy na začátku blogování jsem taky spamovala. První den, který jsem strávila na blogu (přibližně 9 mi bylo) už jsem řešila to, že mě nějaká slečna na svém blogu nařkla z toho jaká jsem šílená kráva. Tehdy jsem ani nevěděla, co to spamer znamená. Božíčku, prostě jsem jen psala na blog o mé oblíbené skupině (v překladu - hbitě jsem kopírovala obrázky TH z jiných blogů a psala jsem k nim chytré poznámky). Zkrátka jsem byla blogovej mástr.

Provokativní úsměv... *D

Je vtipné, že blogy, které jsou nejvíc o ničem, mají největší návštěvnost. Je to tím, že je víc lídí, kteří prostě jen přidávají komentáře typu: máš hezký blog? Nedokážu odpovědět. Touží po velké návštěvnosti, ale přitom zapomínají na důvod proč lidé vlastně blogujou. Aby ostatní nechali nahlédnout do svých myšlenek, aby mohli ukázat, co v nich dřímá, zkrátka aby se ukázali světu a řekli tady jsem, pokud to budu trochu dramatizovat. Nikdo z vás mi tu asi nebude tvrdit, že nejvíc se ukážu, když sem hodím několi zubících se pixelek a navrch jednu Bleskovku, za kterou dostane pěknej diplom s čim budete chtít.

Tohle jsem prostě musela napsat. Víte, myslela jsem si, že na to už nenarazim, ale zrovna před pár dny mě potkaly dva blogy psané takovým tím správně vypatlátorskym způsobem. Tak jsem si řekla: Že si s tim dělaj škodu... :)

Ale obrázky budu čórovat dál - má nejoblíbenější činnost. :D
Někdy si řikám, že kdyby nebyl autorská klub narazila bych jen na dobrou polovinu
svých oblíbených blogů, hledejte v té změti pixelek a kusovek. :)

Přirozenost

7. května 2012 v 12:11 | Aelis
Jak už jsem jednou řekla. Lidé mají ve zvyku za žádnou cenu si necenit toho, co mají.
Ať je to tedy ta krása či cokoliv jiného. Upřímně, kdo vám ve skutečnosti přijde hezčí? Zmalovaná dívčina, která hledá svou krásu v hromadě líčidel nebo obyčejná holka, která je přirozeně hezká a s ničim to nepřehání? Teď bych ráda podotkla, že obě jsou hezké, ale ta první si tak zkrátka nepřipadá, a tak se to snaží dohnat. Když pozoruju v co se některé slečny mění, protáčí se mi bulvy. Znáte to. Hezká holka, má něco do sebe. Pak se najednou něco stane. Je pro mě záhadou co. Každopádně, z blondýnky je hnědovláska (či naopak), zmalovaná jak marfuša, na každý fotce špulí rty myslíc si jak je úžasná. Znáte to. Stejně umělá jako kdejaké malé krasavice od Matella.


Nevím jestli si děvčata připadají krásná. Nebudu říkat, že jsou ošklivé a že je to hnusný, to je prostě otázka vkusu. Nebyla bych fér. Nemůžu soudit, ale možná jsem zlá. Mně se to zkrátka nelíbí. Pokud pro něco zvedám palec, je to přirozenost. Nemám nic proti tomu, když má holka na obličejí make-up, aby zakryla nějaké nedokonalosti. Do toho. Je lepší se cítit dobře, ne? Ale nic se nesmí přehánět. Navíc dívky, které si v patnácti hrajou na dvacítky, mi opravdu nepřipadají nijak úžasné. Přijde mi to divné. Špulit rty, vystrkovat prsa až vylézají z podprsenek a kupovat si šaty, ve kterých se ani neohnete či boty, které slouží s prominutím jen k rozbití držky, aby si někdo připadal sexy. Nevim, nevim.

Já jsem ten typ člověka, který pořád mele něco o kráse a tak. Ano. Někdy si připadám jako nevyléčitelný blázen, ale tohle téma mi prostě přijde jako hodně podstatné. Je spousta věcí, které považuji za krásné. Přirodu, občas lidi (bez ohledu na to, že jsme fakt něco příšernýho xD), jeleny (haha) a spoustu dalších věcí, se kterými bych vás mohla seznámit jedině po rozloupnutí mé hlavy.
Ale aby to někdo nepochopil špatně, nejsem žádnej psychopat. Nežiju v temných lesích. Neživím se bobulema, protože bych měla strach z konzervačních látek. Nikdy nezanevřu na nějaké to líčením (i když mě to k smrti nebaví), používám všechny ty kosmetický blivajzy a pořád prolejzám WE♥IT a tumblr kvůli obrázkům. Jsem normální člověk. Ale. Nepřeháním to. Dobře, dobře, se slovem přehánět už to trochu přeháním!
Když někdo řekne - já nesoudim lidi podle vzhledu, měl by to myslet vážně.
Ne to jen říkat a hrát si na šílenýho klaďase.


Nemyslím si, že moje názory jsou nějak zvláštní. Nemyslím si, že to, co tu píšu zahrnuje všechny slečny, které takhle vypadají. Nejde o žádnou samozřejmost. Já jen... Nesnáším hru na něco, co nejsem. Já jednodušše nechápu, na co si lidé pořád hrají. Čeho se snaží dosáhnout?
Jde spíš o postoj člověka. Je přirozený či není? Hraje to na mě? Nejsem blbec.

Není to ironie, když takové slečny ke svým fotkám píšou, že je nezajímá názor ostatních, že jsou takové jaké jsou? Vždyť to, co ve skutečnosti jsou, se jim daří úspěšně maskovat.
Lidi by krásu nepoznali ani kdyby přišla a kopla je do obličeje.

Nechci si hrát na nějakýho super dokonalýho člověka, protože to ani přinejmenším nejsem.
Ale můžu se aspoň zamyslet.

Nezáleží na tom, že to všechno míchám do sebe, až to ztrácí smysl. Jde o tu základní myšlenku.

Stává se ze mě blázen. :)

Nic menšího než papírové umění.

30. března 2012 v 20:06 | Aelis
Řiká se, že když se vám podaří poskládat tisíc papírových jeřábů, splní se vám přání.
Vědeli jste, že mezi origami patří například i oblíbené nebe-peklo-ráj či obyčejné vlaštovky a lodičky?

Ani nevím jak jsem se teď dostala k tomuhle tématu. Asi to bude tím, že zrovna čtu knihu Gejša (Memories of Geisha), kterou možná někdo zná taky jako stejnojmený film, a tak jsem zabloudila k tomuhle krásnému umění. Zrovna jsem přemýšlela o tom jaká by byla krása vidět na jaře rozkvétající sakury. Opravdu. Musí to být nádhera a já doufám, že se mi jednou ten pohled naskytne. Cestování je můj sen. Nic méně to jsem se znovu vzdálila od tématu!
Jak všichni ví, origami je staré japonské umění, kterým se dřív lidé bavili. Pouhé skládaní papíru do těch nejzvláštnějších tvarů a podob.
Najednou jsem si prostě řekla: Nebudu líná! Vytáhla jsem list červeného papíru a teď tu přede mnou leží dva papírový jeřábi. Přiznávám. Není to takový světový výkon, ale neumíte si představit jak jsem na ně hrdá. Po půl hodině drsného boje, kdy jsem neměla čas ani na to utřít si pot z čela, konečně umím jeřáby! Sláva. Mým dalším cílem bude labuť. (PS: Hromada zmuchlaných koulí!)

Nezdráhám se označit takovéhle umění za krásné. Japonsko má spoustu tradic, které mi někdy připadají až fascinující. Samozřejmě, že takhle to má každý stát. Všichni a všechno má svou historii. Ráda bych všem těmhle tradicím přišla na kloub, ale asi se musím spokojit s tím, že nikdy nebudu vědět všechno.

Mám spoustá přání, tak hurá do skládání...
A ne. Nemělo se to rýmovat!!

,,Nejlepší kamarádka Ana."

14. března 2012 v 16:03 | Aelis
"Nejlepší kamarádka Ana."
Když jsem jednou úplně náhodou zabloudila na blog týkající se diety, byl to pro mě dost velkej šok. Když jsem si přečetla jídelníček jednoho tzv. Pro Ana blogu (v tý době jsem ještě neměla jasno v tom co to znamená), začala jsem nevěřícně kroutit hlavou. Jakmile něco takového shlédne člověk, který je psychicky závislý na čokoládě, jídelníček tomu pravděpododbně ani říkat nebude. Snídaně - půl papriky. Svačina - nic. Oběd - 7 jahod (vrchol provinilosti!). Svačina - kousek čokolády (vsadim se, že tak jedna kostička - samozřejmě už by si nafackovala). A nakonec večeře - 1 párek s chlebem (skrytý konec světa). Teď bych ráda podotkla, že slečna měla přes 170 cm a vážila ani ne 54 kilo. Na svou výšku měla ideální postavu. Nějaká opovážlivec by o ní možná i tvrdil, že je anorektička. Pro Ana - Pro Anorexii - (asi jste se s tím už setkali, protože na blog.cz je takovýhle blogů v celku požehnaně) je vlastně dieta, která vás později dovede k anorexii. Možná, že na to má nekdo jiný názor, ale když se já osobně podívám na jídelníček, který se skláda jen ze slova Nic, Nic, Nic, na konci s větou ,,vteřinu na rtech, roky na stehnech" vidím před sebou zubatou jak zvesela mává svou kosou. Někoho bych profackovala! Chci říct: Přijdete na něčí blog. Podiváte se na to kolik váží a kolik chce zhubnou. Racionálně zhodnotíte. Většina závěrů? Ničí si život. Při nejlepším stráví nějakou dobu v nemocnici a pár týdnů možná i někde na psychiatrii, podle bližšího psychického stavu. Ale bohužel. Vy s tim nic neuděláte! Za prvé, podle všech Pro Ana slečen o tom nic nevíte a v jejich očích jste naprostý primitiv, který nechápe jejich život. Za druhé vás komunita Pro Ana ukamenuje. A za třetí anorexie je životní postoj, ne nemoc! Ale já si říkám, jestli je to životní postoj, každá anorektička může včas přestat, ne?

Tumblr_lxreiovnmj1qjb12go1_500_large

Důkladně jsem si pročetla pravidla a dál jsem přestat kroutit hlavou. Vlastně už jsem ji měla skoro vykroucenou! A oči mi vylézaly z důlků. Tekže teď jsem ve stavu naprosté strnulosti. Nejvíc me dostaly věci jako; před každým soustem pokládejte vidličku. Pokud vám začne hlasitě kručet v břiše, mírně se do něj bouchněte, přestane to. Nemůžu si pomoct, ale některá Pro Ana pravidla jsou podle mě jen o tom jak ošálíte tělo. To je sice milý. Ale pak až to přejde k nějaký nemoci, těžko budete přesvědčovat svý tělo o tom, že mu nic neni. No vážně by mě zajímalo, kdo ty pravidla sepsal! Upřímně věřím v to, že se jimy neřídí všichni. Když se na to koukám s nadhledem, pravděpododbně to bude něco jako proslulá emo pravidla, kterými se podle dospělých všichni řídí, a tak pokračujeme dál. Nemá smysl se u toho pozastavovat.
Další nemilá věc, kterou jsem na Pro Ana stránkách našla je například tzv. thinspo. Já jsem si to přeložila asi takhle. Holky, který si o sobě myslí, že mají nadváhu se mučí pohledem na obrázky různých polonahých, často skoro nevyditelných vyhublin! Zkuste si napsat na WE♥IT hesla: Thinspo, Thinspiration či jen Skinny Je rozdíl mezi tím být hubený a tím být (nezdravě) vyhublý! Ach, ach. Té krásné slečně vylézají žebra. Ach, ach. Nádhera! Budu jako ona!

Tumblr_lhnp28x2d81qcr1lro1_500_large

Já nemám žádnou suprčupr ideální váhu, ale jsem s ní nadmíru spokojená. Pokud cvičim, není to kvůli tomu abych zhubla. Je to kvůli tomu abych byla zdravá a dokázala vůbec vyjít schody, protože v téhle době už to dělá spoustě lidí docela problém. Teď to platí dvojnásobek, protože mám ze žraní hranolek zvýšenej cholesterol. Jedině ďábel mohl na mojí zastávku postavit KFC. A jídlo. Jídlo bych si nikdy nebyla schopná odepřít, na to ho mám až moc ráda. Nemohla bych normálně žít, kdybych se užírala za každou kostičkou čokolády, kterou bych strčila do úst. Jak jsem už zmínila, na čokoládě jsem závislá. Beze srandy! Nevyžívám se ve fastfoodech (teda až na ty dementní hranolky, který už nesmim) ani ve sladkostech v pravém slova smyslu (no, až na tu... čokoládu). Slogan jako ,,hubnutí bolí, ale štíhlost za to stojí" mi nic neříká. Žijeme v 21. století. Jíst normálně, nepřejídat se a cvičit. Ukamenujte mě, ale můj názor znáte a měnit se nebude. Bohužel chápu, že když je někdo chorobně posedlej tim být kostra, tak s tím prostě nic neudělá. A... Já vim. Pro ty co se mnou nesouhlasí: Jsem úplně blbá a naprosto nechápu význam čehokoliv, co tady píšu. :)
 
 

Reklama