Říjen 2012

Děti

5. října 2012 v 13:20 | Aelis |  Píšu
Děti, děti, děti.

Zdá se mi to anebo jsem jako šestnáctiletá považována za pouhého puberťáka, který nezná cenu peněz a všechen svůj volný čas tráví tím, že prochází všelijaké wietnamské krámky snažíc se sehnat, co nejpodřadnější alkohol, aby ho mohl následovně smíchat s hnusnou kolou z alberta za pár korun a trochu si povařit svůj mladistvý mozeček? Všem se velice omlouvám za příliš dlouhou větu a slibuji, že se v budoucnu polepším.
Zrovna jsem narazila na jednu diskuzi na jednom nejmenovaném blogu, která mě zase pro jednou donutila přemýšlet, a tak jsem došla k názoru, že tak to skutečně je. Velké procento lidí, kteří dosáhly plnoletosti či dokonce třeba i té dvacítky si myslí, že se jim v tu chvíli dostalo prává kritizovat mladší generaci a poukazovat na její četné chyby. Jenže každá karta má rub i líc a tyto milé osůbky by si měly uvědomit, že házet všechny lidi od dvanácti do osmnácti let do stejného pytle je poněkud staromódní.

Před pár dny jsem šla kolem své školy, na kterou si stále ještě jako čerstvá prvačka zvykám, a slyšela jsem za sebou větu, která obsahovala slovo děti. Nic víc asi nemusíte vědět. Věta byla mířená na mě a ještě na pár slečen, pronesla jí jedna slečna z vyššího ročníku jako vtipnou či provokativní poznámku. Musím uznat, že si nejsem úplně jistá.
Já na to můžu říct jen jedno. Připadá vám někdo, kdo celých pět týdnů od začátku školy nebyl ani jednou venku s kamarády jen kvůli učení jako pouhý vypatlaný teenager? Připadá vám někdo, kdo se vzdal prakticky všech svých koníčků a radostí jako puberťák? Můžu říct, že škola, kterou jsem si vybrala je težká a hranice mezi čtyřkařem a větou: tady už pro vás není místo je velice tenká.

Stejně tak mě občas ničí názory typu: dnešní mladí lidé nemají ponětí jaká je cena peněz.
Vážně? Ano, i já uznávám, že většina mých vrstevníků se v tomhle moc nevyzná a sdílím názor, že pro některé je nejjednodušší cesta jak získat své vysněné věcičky desetiminutový prosík u rodíčů. Tak to zkrátka je. Ale opravdu si myslíte, že už neexistují teenageři, kteří se rozhodnou, že si najdou brigádu a na něco si sami našetří.
Já mám několik cílů, které mám stanovené na dlouhou dobu dopředu. Moc dobře vím, co mi rodiče se svými nízkými platy nekoupí, a tak projevuji snahu. Celé roky jsem si přála vlastní počítač, protože u nás doma kvůli němu neustále probíhali boje a hádky, a tak jsem se s rodiči dohodla - já našetřím polovinu a oni se dají dohromady dárky k narozeninám od celé rodiny a koupí počítač s tím, že si delší dobu nebudu na jejich peněženky vyskakovat. A stejně tak si chci koupit foťák, tentokrát si na něj (držte si kloubouky, vypatlanej puberťák myslí) vydělám sama. Ano, několik měsíců to zabere, ale proč bych si nakonec nemohla pořádně užít tu chvíli, kdy kliknu na ikonku koupit a po pár hodinách si domů donesu úplně nový foťák. Budu jí s nadšením rozbalovat a zaujatě studovat návod.
A? My už jsme zase u toho? Zrcadlovky, že jsou jen pouhá frajeřina? Nevyužiju ji? Nevím jak se používá? No... od toho je tu návod, milý přátelé. Malá černobílá knížečka skrývající tajemství.

Lidi kritizují, když vidí na ulici slečnu, které okolo krku visí zrcadlocka, v ruce má iPhone a na rameni tašku od Vuittona. Ale proč? Jak můžete vědět, že si na to ten člověk sám nevydělal, lidičkové?

To, že ještě nejsem dospělá neznamená, že mám růžové brýle. Neznamená to, že mi rodiče koupí všechno, na co ukážu. A už vůbec to neznamená, že mám IQ tykve a na všechno automaticky kašlu.
Veřte nebo ne, i my občas myslíme.

Tenhle článek je takové bum v mých myšlenkách, které vzniklo s přílišného stresu a napětí.