Dobrý den

17. července 2012 v 14:27 | Aelis |  Téma týdne
Rozhodla jsem se na tohle téma napsat povídku. Byl to takový nápad, který se mi vytvořil v hlavě, když jsem si šla lehnout. To mám totiž největší prostor na přemýšlení. Povídka je psaná stroze, jednoduše, protože vím, že na TT by nikdo nečetl nic příliš dlouhého. (Zkrátka tam chybí všechny ty životní úvahy a dlouhé charakteristiky a popisy.)

Je to útržek z života obyčejného člověka, který v sobě má i přes nepříjemné věci, které ho ve dne potkávají, špetku optimismu. Není to zkažený pesimista, který si všímá jen špatných věcí. A právě tak podle mě vypadá optimismus v dnešní době. Povídka mi připomíná horskou dráhu - jednou nahoře, jednou dole.

Život se skládá z maličkostí. Člověk může být šťastný, může být částečně optimistický - právě kvůli maličkostem. Neznám žádného plnohodnotného optimistu, který by seděl na obláčku, viděl svět svými růžovými brýlemi a tvrdil by, že na všem je něco dobrého, (protože upřímně, když vám shoří třeba barák moc dobra na tom nenajdete) ale vím, že dobrý pohled na věc je důležitý. Dost mě otrávily všechny články, ve kterých lidé píší, jak je svět hnusný a lidi jsou odporní a chovají se k sobě nehezky, takže je šíleně těžké být optimistický. Chápu to, ale tento pohled mi přijde poněkud jednostanný. Co všechny ty dobré věci? Na ty všichni zapomněli?

No nic, raději se budeme věnovat té povídce.


Dobrý den
5: 00 - Každý den vstávám v pět ráno. Jen marná snaha dostat se do nenáviděné práce s několika minutovým předstihem a dát si vysněnou kávu dřív, než mi nedočkavci začnou klepat na dveře. Po krátké sprše, jedné sklenici vody a po nakousnutém sendviči (ach, doufám, že mému psovi chutnal) vyrážím na přelidněné nádraží. Avšak nezáleží na tom, co se dnes stalo či stane. Bude to dobrý den, vím to. Cítím to!
5:30 - Nastupuji do vlaku a když se s pomalým nabíráním rychlosti rozjedeme, sleduji z malého okénka, u kterého by byly všechny pokusy o jeho otevření už dávno marné, lidi. Obyčejné lidi, stejné jako jsem já a přemýšlím o tom jestli někdy oni myslí na to, že by je z okénka nějakého vlaku mohl sledovat bezvýznamný úředníček a přemýšlet o jejich životech.
6:00 - V polovině cesty si ke mně přisedá mladý muž. Rozčepířené vlasy a špinavé oblečení hodné tuláka. Mám trochu strach, co se z něj behěm cesty vyklube, a tak neustále sleduji hodinky na svém zápěstí (ručičky se pohybují až podezřele pomalu) a doufám, že na příští zastávce vystoupí.
6:20 - Omyl. Nevystupuje. Necméně, během několika minut mě oslovuje a nakonec si spolu dobře popovídáme. První dojem někdy klame.
6:50 - Vystupuji, nálada se mi trochu zlepšuje, a proto se rozhoduji, že si u stánku rychle koupím nějaké menší občerstvení, aby mi na schůzi nekručelo v žaludku. Už se mi to jednou stalo a moc dobře vím, že to není nic přijemného. Spousta zvědavých pohledů a nežádaná pozornost.
6:55 - Kupuju si párek v rohlíku. Řeknu prodavači, co přesně na něj chci a hledám ve své brašně na laptop peněženku. O pár vteřin později sedím sám na lavičce o pár mětrů dál (prodavač na mě hazí nepříjemné pohledy). Muž ve vlaku mi ukradl peněženku. Když se zmateně otáčím k místu, kde před chvílí stál vlak, zeje prázdnotou. Pro mě to je stejné jako kdyby tam ten muž stál a vysmíval se mi. Zaplavuje mě nová vlna odporu. Dnes bude dobrý den, stále to cítím.
7:10 - Cestou do práce potkávám lidi, kteří jsou stejní jako já. Fádní černé obleky, bílé košile a kravaty. Připadám si jako ve světě můžu a žen v černých uniformách. Že by armáda?
7:20 - Když nastoupím do výtahu, světlo na stropě několikrát zabliká. Nic se nestane a já jsem upřímně šťastný. Během dne zjišťuji, že výtah se s několika pracovníky zasekl ve čtvrtém podlaží, byl mezi nimi i můj šéf. Šéf, jehož osobní asistenstu právě teď mijím. Má na sobě černou přiléhavou minisukni, ve které se zřetelné rýsuje její pozadí a fialovou košili, která jí je nejméně o číslo měnší. Když se tu objevila poprvé, vsadil jsem se svým kamarádem. On tvrdí, že je vystudovaná a má na své místo právo. Já tvrdím, že jí šéf našel v prvním bordelu, který v den, kdy jeho původní asistentka otěhotněla, navštívil. Kdo ví?
7:30 - Moje kancelář je ještě špinavější než byla včera. Možná se mi to jen zdá, ale já bych přísahal, že to tu je horší. Papíry roztahané po celém stole a špinavé hrnky od kávy. To je vystížný popis. Pozdějí s tím musím něco udělat.

13:28 - Z klidného odpoledního přemýšlení a uvažování mě vytrhává zaklepání na dveře. Osoba si nedělá starosti s mou odpovědí. Jednoduše rozráží dveře a vbíhá do mé kanceláře. Poznávám v něm jednoho z brigádníků. Zablekotá něco o schůzi a zmizí za dveřmi. O pár sekund později procházím chodbou, která vede do šéfovi kaceláře a stírám si kapičky potu z čela. Svírá se mi žaludek! Asi vás nepřekvapí, že celá tahle situace vede k mému rozhořčení. Můj kolega získává povýšení. Místo, které jsem měl slíbené už před rokem. Šéf se na mě jen křivě zakření, poplácá me na zádech a prohodí něco o tom, že vítezí ten nejlepší. Je mi na zvracení.

20:47 - Večer věnuji speciální pozornost lidem, kteří si ke mně ve vlaku přisednou. Usměje se na mě mladá dívka. Její úsměv neopětuju. Naopak, zamračím se. Ať si nemyslí, že jí na to skočím!
23:00 - Můj byt je překvapivě tichý. Předpokládám, že má žena spí. Avšak když po špičkách vstoupím do obývací pokoje, nacházím ji, jak sedí na pohovce a čte si časopis.
"Jak se dnes máš?" ptá se.
"Jde to," odpovídám s stáhuju si z krku kravatu, která mě po celém dni slušně dusí. Jakobych byl na vodítku.
Ona se na mě podívá a věnuje mi jeden z těch pohledů. Pohled, který mi napovídá, že mi něco neřekla. O pár minut později, kdy se s ní pustím do řeči, si přejiždí dlaněmi po pomyslném oblouku na jejím břiše.
"Čekám díte," prozrazuje mi.

Právě teď se považuji za nejštastnějšího člověka na světě.
Říkal jsem, že tohle bude dobrý den.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Cookie Cookie | Web | 17. července 2012 v 14:57 | Reagovat

Krásně napsané :)

2 mind-blowing mind-blowing | Web | 17. července 2012 v 15:24 | Reagovat

Máš úžasný blog, krásny. Ja by som sa spriatelila, ale vidím, že ty tu nemáš na to kolonku :( :)

3 Cleia Scampish Cleia Scampish | Web | 18. července 2012 v 17:19 | Reagovat

Kdyby mi někdo ukradl peněženku, stal by se pro mě ten den pěkně špatným. Obdivuji toho hrdinu příběhu, jeho optimismus bych někdy potřebovala.

4 Cornelia Cornelia | Web | 20. července 2012 v 18:02 | Reagovat

Jéé, to je kouzelné!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama