Červenec 2012

Deadman Wonderland

23. července 2012 v 14:05 | Aelis |  Anime
Děj se odehrává v budoucnosti, kdy skoro celé Tokio sežrala jakási Červená díra a na jediném místě, které zůstalo nedotčené byla vybudována soukromá věznice jménem Deadman Wonderland, která je zároveň i zábavním parkem. Igarashi Ganta byl neprávem odsouzen k trestu smrti za vraždu všech svých spolužáků a ano, hádáte dobře, byl poslán právě do Deadman Wonderlandu. Během svého pobytu ve velice luxusní cele, s obojkem na krku, který ho může v klidu kdykoliv zabít, když si nevezme svůj bonbón zjišťuje, že patří mezi zvláštní partičku vězňů, která umí manipulovat se svou krví a každý den musí bojovat v boji na život a na smrt o přežití.
obrázek - csfd.cz

Po opravdu dlouhé době jsem shlédla nějakou anime a musím říct, že tohle byla rychlovka. Shlédnutí všech dvanácti dílů mi netrvalo ani jeden den. Budu předstírat, že jsem se na anime nezačala koukat hlavně proto, že má v názvu Wonderland. Uznávám, že tam je docela dost násilí, jenže bez toho se v něčem, kde se bojuje na život a na smrt neobejdete. Rozhodně bych toto dílko nedopoučovala slabším povahám - je tam pár nepříjemných scének (s cenzurou).

Určitě vás okouzlí některé postavy, v mém případě jen jedna. Shiro - to je ta dívka s bílými vlasy - má opravdu nezaměnitelný charakter a dodává celé anime jistý nádech tajemna a zároveň dokáže i rozveselit. Řekla bych, že docela dost zastínila všechny ostatní postavy. Hlavní hrdina mi připadal mírně mimo, ale když vezmu v potaz, že to bylo dítě, které bylo odsouzené za vraždu nějákých sedmnácti (nebo kolika) lidí, dá se jeho chování pochopit. Kámen úrazu byl v tom, že byl šíleně důvěřivý a to se ve věznici pro ty nejhorší zločince nijak moc nevyplácí. V každé anime je nějaká postava, která mi celý příbeh kazí - tady to byl rozhodně ředitel celého vězení, který měl opravdu o kolečko víc. Nejen, že se neustále pitomě hihňal a křenil, navíc si hrál s dětskýma hračkama a krvavé souboje mu přišly jako šílená sranda.

Tumblr_m39puqtpj91qgd7tso1_500_large

V anime je dobře vychytané prostředí, ale asi nejsem jediný člověk, kterého mírně zaráží kombinace věznice a zábavního parku. Samozřejmě, že park slouží k tomu, aby zde lidé mohli sledovat skupinové ponižování vezňů, jinak by to nešlo.

Když vypustím to, že třeba Shiro se úplně v pohodě pohybovala po věznici bez dozoru, bez obojku a nikoho z dozorců to nezajímalo, byla to fajn anime. Pro mě optimální.

Vzhledem k tomu, že konec není zcela uzavřený a vy se nedočkáte toho, na co jste se od začátku tešili, je dobré po anime přejít na mangu, která zvesela pokračuje. Nemyslím si, že se někdy dočkám druhé řady Deadman Wonderlandu, protože v Japonsku údajně měla dost špatnou sledovanost a nezdá se, že by se něco chystalo.


Svět a budoucí hrůzovláda

20. července 2012 v 18:09 | Aelis |  Píšu
Za poslední rok se mi dostalo do rukou dost knih s takovým tím postapokalyptickým nádechem. Knihy jako Levá ruka Boží, Hunger Games nebo Přechod společně se všemi filmy, ve kterých nad naší planetou zvítězí banda masožravých zombíků s vyhřezlími orgány, mi v hlavě vyvolávají podivné myšlenky. Musím uznat, že mě celá ta záležitost, že svět bude v budoucnu nějakým způsobem zmrzačen či poničen a nastoupí hrůzovláda fascinuje, a tak jsem se rozhodla, že se tu s vámi o své myšlenky podělím. Netrvdím, že bych si něco takového přála, ale zkrátka to je velice zvláštní. Dokážete si to představit?

Dokážete si to představit?

Jdete po ulici. Na pravém rameni se vám houpe vaše oblíbená taška, v ruce držíte knihu, kterou čtete už nejmíň po třetí, očima přejíždíte lidi a přemýšlíte o jejich životech. Zkrátka normální den, nic zvláštního. A během několika sekund se najednou rozeřvou sirény a vy nevíte, co dělat. Lidi kolem vás začnou běhat, v panice ječí, cpou se mezi sebou a nepřemýšlí nad tím jestli právě někomu šlápli na obličej. Hlavně aby se oni dostali do bezpečí. Někde daleko před váma se ozve výbuch a vy stále ani přinejmenším netušíte, co se děje...

Už jste někdy poslouchali na netu městké sirény? Je to naprosto šílený, ale taky inspirativní. Drama, tragédie, smutek. Když jsem si to pustila, zaplavila mě vlna nápadů na psaní.

Moje fantazie je občas trochu divoká. Není příliš pravděpodobné, že půjdu po ulici, skočí na mě banda zombíků a sežere mi mozek (i se vším ostatním), ale někdy uvažuju, co kdyby. Kde se rodí všechny tyhle myšlenky? Je to snad předzvěst naší bledé budoucnosti? Jsme na to až tak špatně?

Před pár dny jsem měla to štěstí a shlédla jsem první i druhý díl španělského hororu Rec. Nebyl to můj první horor s tématikou - mrtvý/nemrtvý člověk požírající ostatní, v téhle oblasti už bych se mohla považovat za experta, ale všimla jsem si, že tentokrát mě ten příběh vykolejil ještě víc než normálně. Asi už jsem měkká nebo otrávená tím, jak se tohle téma pořád opakuje. Trochu mě to děsí!
Mám ráda Resident Evil, ani nevím proč, ta série mi zkrátka padla do oka, nejen díky Mille Jovovich. Nikdo se vás tam nesnaží přesvědčit, že přijde hromada záchraných jednotek a všechno bude zase v největším pořádku. Netvrdím, že je to právě teď největší filmový počin - vzhledem k tomu, že na podzim vyjde už šestý díl, ale je to to jediné s touto tématikou, co mi nevadí.
Znáte film Mlha? Je to dílo natočené podle stejnojmenné povídky Stephena Kinga. I přesto, že ve filmu je konec relativně dobrý (podle toho z jakého úhlu pohledu to berete), v povídce se Kingovi dokonale podařilo ukázat, že v situacích, kdy po vás jde něco, čemu nikdy neporozumíte, jste zkrátka nahraní a pravděpodobné je spíš to, že vás nikdo nezachrání.

Stále nevím, jestli mám věřit tomu, že náš svět se jednou dostane do tak tíživé situace, že vypukne další světová válka (tentokrát skutečně světová) nebo cokoliv jiného, co přetvoří náš svět na něco, kde už ani nebude možné žít normální život. Kam nebudete chtít přivést dítě. Moc milé, už se těším!

Například Hunger Games. Mám je ráda, úžasný příběh i nápad a chápu, že tam si obyvatelé Kapitolu žijí docela v klidu - hezky barevně s růžovými brýlemi na hlavě. Nic nevědí a baví se sledováním her, kde se děti navzájem vraždí, protože všechno ostatní už je nudí (pěkné, pěkné).

Koukám, že se máme na co těšit. Bude to tohle? Nebo pro změnu ovládnutí našeho světa upíří nákazou (Svítání, 2011) nebo zjištění, že upíři existují následované jejich vyvražďováním (Underworld: Probuzení, 2012). No, je tu i spousta dalších alternativních možností jako třeba zamoření světa lidmi posedlými ďáblem - Rec(nevím, jak to nazvat - ďábelská nákaza?). Jen si vybrat. Jsem přesvědčena o tom, že nás čeká velice krásná a zajímavá budoucnost.

Miluju lidskou fantazii. Jen ta dokáže splodit takovéhle originální nápady. Už se nemůžu dočkat až budu za sto let sedět na svém růžovém, nadýchaném obláčku v nebi a budu obrovskou lupou pozorovat to, co se tady dole bude dít.

Wallpaper-615842_large

Dobrý den

17. července 2012 v 14:27 | Aelis |  Téma týdne
Rozhodla jsem se na tohle téma napsat povídku. Byl to takový nápad, který se mi vytvořil v hlavě, když jsem si šla lehnout. To mám totiž největší prostor na přemýšlení. Povídka je psaná stroze, jednoduše, protože vím, že na TT by nikdo nečetl nic příliš dlouhého. (Zkrátka tam chybí všechny ty životní úvahy a dlouhé charakteristiky a popisy.)

Je to útržek z života obyčejného člověka, který v sobě má i přes nepříjemné věci, které ho ve dne potkávají, špetku optimismu. Není to zkažený pesimista, který si všímá jen špatných věcí. A právě tak podle mě vypadá optimismus v dnešní době. Povídka mi připomíná horskou dráhu - jednou nahoře, jednou dole.

Život se skládá z maličkostí. Člověk může být šťastný, může být částečně optimistický - právě kvůli maličkostem. Neznám žádného plnohodnotného optimistu, který by seděl na obláčku, viděl svět svými růžovými brýlemi a tvrdil by, že na všem je něco dobrého, (protože upřímně, když vám shoří třeba barák moc dobra na tom nenajdete) ale vím, že dobrý pohled na věc je důležitý. Dost mě otrávily všechny články, ve kterých lidé píší, jak je svět hnusný a lidi jsou odporní a chovají se k sobě nehezky, takže je šíleně těžké být optimistický. Chápu to, ale tento pohled mi přijde poněkud jednostanný. Co všechny ty dobré věci? Na ty všichni zapomněli?

No nic, raději se budeme věnovat té povídce.

Bedlam

16. července 2012 v 15:09 | Aelis |  Seriály
Děj se odehrává v Anglii. Část starého blázince je přestavěna na velice luxusní byty, ve kterých o duchy vážně nemáte nouzi. Ať už potkáte dítě nebo dospělého, každý z nich pro vás bude pravděpodobně znamenat dost velké problémy. Nikdo se s nikým nepárá. Ale nemusíte mít strach. Do blázince právě přijíždí, propuštěný z jinégo blázince, člověk, který duchy vidí a moc rád vám pomůže se jich zbavit. Možná ho během vaší spolupráce obviníte ze zneužívání či krádeže peněz... No, to už k životu zkrátka patří. Užijte si svůj nový příbytek, sousedy a milého pana domácího, je totiž dost možné, že vás z něj brzy někdo vyžene (případně donutí skočit ze střechy).
- moje anotace, kdyby vás to nenapadlo!


Nikdy bych nemohla dát tomuhle seriálu vysoké hodnocení. Je to nejspíš moje chyba, ale já mám tendece porovnávat všechny duchařský seriály s Lovci duchů, což znamená, že mi žádný z nich není dost dobrý. Už jsem se jednou zmínila, že děj se odehrává v Anglii a co z toho vyplývá? Zaprvé - já angličany nijak moc neobdivuju a jelikož jsem zvyklá na americkou verzi angličtiny, při té jejich uhlazenosti se mi chce hrozně smát. A zadruhé - všichni jsou samozřejmě pekně upravení, úžasně oblečení, prostě krásní!
Nikdy by mě nenapadlo, jak mohou být byty ve starém blázinci úžasné. Já sama bych asi na něco takového nekývla, protože bych v tom předem viděla něco ďábelského, ale budiž. Představuju si sebe, jak prolézám nepřestavěné části té budovy, fascinuje mě to a zároveň děsí. Co všechno se tam muselo stát? Tahle představa znovu zvyšuje mou touho vidět za život nějaká mrtvá města a strašidelné domy. Třeba ten z filmu Tunel smrti - pro změnu nemocnice.
Seriálem vás provází vcelku sympatické postavy. Klasická anglická mládež, řekla bych. Až na Kate, vyďoubala bych jí oči! Cha, cha. Jen mě trochu štve, že nikdo neví, že Jed (to jen ten šťastlivec, co vidí duchy) duchy oravdu vidí. Považují ho jen za blázna z blázince, který přišel do blázince, aby mohl psychicky trápit své nepokrevní příbuzné.

Seriálu bych vytkla občasné klišé. Možná i jednotvárnost. Přece nemohli čekat, že seriál, který je orientovaný jen na jedno místo a děj se prakticky v každém díle opakuje, bude trhák?
Řeknu to asi takhle, na zahnání nudy je to dobré. Kdybychom chtěli seriál sledovat delší dobu v kuse, způsobí nám to psychickou újmu. A to neříkám proto, že bych tohle dílko chtěla za každou cenu steřít. Říkám to proto, že se mi nelíbí jak začerňují duchům oči, děsí mě to a to hodně. Měla jsem z toho i blbý sny. Vím, že to symbolizuje zlo a nevím, co všechno, ale zkrátka to nemám ráda. Nikdy jsem neměla.

12.července 2012

12. července 2012 v 20:33 | Aelis |  Poněkud narušená
Vzhůru k pesimismu.

Jak přežívám začátek prázdnin? No... Je teplo! Na můj vkus až trochu moc. Někdy si řikím, že by bylo fajn zavolat tam nahoru a říct jim, aby zapli něco ve stylu velký klimatizace, protože ty malý lidičkové dole se přehřívaj. Náladu mi zvedaj aspoň ty bouřky. U nás prší prakticky každý den, takže se můžu koukat z okna a přemýšlet. Taky se dost nudim, prvních pár dní jsem se snažila za každou cenu zabavit a chodit ven, ale čim déle prázdniny probíhají, tím víc lidí je vězněno na chatách a u babiček.

Už bych si vážně potřebovala změnit uživatelské jméno na Deviantartu, co na to říct. Před třemi lety, kdy jsem svůj DA zakládala jsem neměla stejné zájmy jako teď. Momentálně se za to jméno spíš stydím, připadám si jako desetiletá blbka. Naneštěstí bych si musela zaplatit Premium účet. Je levný, ale já právě v tuhle chvíli nemám dost financí ani na to, abych si koupila lízátko. K narozeninám, které jsou v září, mám dostat notebook a musím na něj mít určitou část našetřenou, takže žádné utrácení.
Útěchou mi může být to, že se po prázdninách s nějvětší pravděpodobností dočkám menší (celoroční) brigády. (Ve srovnání s mým současným stavem se budu cítit jako milionář.)

(dechberoucí, obrázek jsem si zamilovala na první pohled)

Už vážně potřebuju začít psát. Mám asi tři nebo čtyři rozepsané povídky a nejsem shcopná je dopsat. Pokaždé, když se se pustím do psaní, mám pak pocit, že jsou to jen blafy. Když to posobě přečtu, nelíbí se mi to. Vím, že je to normální, ale dost mě to deptá.
Stejně to mám i s kreslením. Nejsem s tím spokojená. Chci být lepší a vím, že to chce cvik, že zlepšení trvá měsíce, ale pořád nad tím přemýšlím. Posledních deset měsíců jsem trávila čtyři dny v týdnu na výtvarce, bez nemocí a bez ulejvání, aspoň za to můžu být vděčná. Dokážu nakreslit zátíší a vyhnout se při tom základním chybám. K něčemu to bylo.

Pořád přemýšlím nad zářím. Jsem zvědavá. Bojím se, ale i těším.

Mimochodem už asi vážně přicházím o rozum. Včera jsem měla pocit, že se mi do pokoje vkrádá stín. Vzhledem k tomu, že na svém starém blogu jsem zrovna na tohle téma psala povídku, docela mě to dostalo. Veděla jsem, že to nic není, ale stejně jsem aspoň půl minuty ležela v posteli se zatajeným dechem a nehýbala se. Moje představivost mě začíná doháňět.

Poslední dobou docela dost čtu články k tématům týdne. Stejně jako každý jiný se chci dozvědět něco zajímavého a zároveň zjistit, jak TT zpracují jiní blogeři, protože moje články skutečně nepatří k těm nejnápaditějším a opravdu mě dost vyvede z míry, když narazím na bláboly typu: můj bezvyznamný článek (proč to sakra píšete lidi, když se vám to nelíbí?) nebo na přesnou definici slova klíčového pro TT (díky, tetičku Wiki taky znám - že by nějáké příbuzenské pouto?). Ano, dřív jsem to taky dělala, ale pak jsem si uvědomila význam témat týdne, přišlo náhlé osvícení z hůry, no, a tady jsem! ;)

Pořád si jen stěžuju.

Rozkvétající a zmařená přání

11. července 2012 v 14:11 | Aelis |  Téma týdne
Na Téma týdne - Mám svůj sen

Hned jak jsem spatřila nové téma týdne, uvědomila jsem si, že můj prostý mozeček nebude schopný vymyslet něco pořádného, co by aspoň částečně předčilo nápady ostatních. Nechápejte mě špatně, mám svoje sny. Stejné sny, jako každý jiný, a právě proto si myslím, že na nich není nic tak převratného a zajímavého, abych vás jimi (po velkých lžičkách) krmila. Jedna věc, kterou prozradím je ta, že jsem naiva, ale naděje mi aspoň trochu spestřuje život. Stále vidím svět velkým dětskýma očima a nevzdám svých snů ať jsou sebevíc neuskutečnitelné.
V posledních několika měsících několik mých snů padlo, byly to zkrátka moc velké věci a já jsem to nedokázala, jsem moc malý člověk. Jednou jsem zaváhala a všechno padlo a přitom jsem byla tak blízko kladnému výsledku...

Ale když bylo po všem, mohla jsem si aspoň říct - Udělala jsem pro to všechno! A to mě z části probralo a navrátilo do života bez věčné sebelítosti, protože jsem si uvědomila, že víc jsem udělat nemohla. Nebylo to v mých silách.
Nicméně, protože nejsem schopna splácat dohromady žádná písmenka a slovíčka týkající se mých nadcházejících snů, dávám sem obrázek, takovou barevnou a optimistickou kresbičku.

Cca 5 hodin, A3

Slečna s modrými vlasy, přesněji malé věci, které má ve vlasech vpletené symbolizují má nemalá přání. Motýli jsou symbolem něčeho nadpřirozeného, já si totiž na nemožných věcech dost zakládám a v žádném případě se netajím s tím, že na ně věřím ve velkém měřítku, dále přesípací hodiny znamenají život. Kniha - úspěšný začátek a dokončení střední školy (to by bylo překrásné), dům - přání navštívit velká města. Za další mašlí můžete vidět potřeby na malovaní a kreslení (tužka zastupuje i psaní), dětský obrázek a baret (ano, skutečně to je baret) s vlaječkou. Má touha zlepšit se ve tvoření, stále se vyvíjet a navštívit nějaké cizí země, abych mohla uplatnit své všeználkovství. A nakonec, létající balón symbolizuje všechny ty šílené věci, které chci v život zkusit. Patří do nich bandžidžapmink, skákaní s padákem a tak podobně. Chci žít svůj život naplno, beze strachu! Malá papírová lodička s naší vlajou, co by to mohlo znamenat? Věřte nebo ne, ale to je cesta kolem světa. :D


Velice se omlouvám za kvalitu, je to tmavé, fotila jsem to mobilem večer na balkóně. Hlavní je, že poznáte, co je na obrázku.

A teď se mi svěřte? Jaká sebevíc nemožná přání máte vy?
Představte si svou vlastní vlasatou slečnu (nebo mladého džentlmena) a řekněte mi, co by měla ve vlasech? Rozjeďte fantazii, máte na to právo! Proč troškařit, když můžete myslet ve velkém. O tom je život! Ale to jsem se trochu vzdálila od tématu.
PS: Možná se ještě pokusím splácat dohromady povídku. :)

Nepříjemné, dokonce trochu trapné chvilky

10. července 2012 v 11:46 | Aelis |  Poněkud narušená
Znáte ten pocit, kdy uděláte nebo se vám stane něco opravdu neobvyklého a vy si řeknete: proč zase já? Jestli ano, víte, že v tu chvíli záleží jen na vás, jak celou situaci pojmete. Můžete se s tím vyrovnat a v klidu přejít celou situaci s úsměvem nebo se hluboko uvnitř vztekat jako malé dítě a nadávat každému, kdo kolem vás projde. No, já jsem povětšinou ten druhý případ. Natvrdím, že je to správně, ale někdo tady špatný být musí. Pamatujete si dvojstránku, kterou vždy Bravíčko věnovalo lidem, kteří se chtěli svěřit se svými nepříjemnými či ponižujícími chvilkami. Nechť se tento článek nese v podobném duchu. Dokonce si můžete vybrat jen to, co pro vás nese nejzajímavější název.
Osoba, která má tu čest mít na každém rohu smůlu? Já
Tento článek je nutno brát s nadhledem.

Death

8. července 2012 v 20:10 | Aelis |  Výtvarný koutek
Už od listopadu se na tabletu pachtím s jedním výtvorem a dnes jsem se konečně odhodlala, oprášila jsem tablet (doslova) a rozhodla jsem se dodělat to, co jsem začala. Nevím, kde se ve mně vzalo to odhodlání. Možná to bude tím, že před prázdninami jsem sama sobě slíbila, že se za ty dva měsíce pokusím trochu zlepšit v kreslení, abych zas mohla jít o krůček dál. Nechci v září začínat uměleckou školu s tím, že nebudu schopná nakreslit ani jednoduché zátiší, a tak musím trochu trénovat. To, co mám dnes sice nemá se zátiším nic společného, ale snad chápete, jak to myslím.

Pokud vezmu v potaz dobu, kterou jsem nad tím strávila, nevím jestli se mám smát nebo brečet. Vždycky, když vytáhnu tablet, zabere mi to tak dlouho dobu, že na to pak desetkrát zapomenu, jsem líná a dokončim to o rok později. Témeř doslova.

Cca 9 měsíců

Slečna na obrázku měla být smrt. To si pamatuju. Protože na rámu, o kterém se hned o rozepíšu měla takovou krásnou zlatou cedulku, kde to bylo napsané. Nevím proč jsem jí udělal růžovo-fialové vlasy, ale budiž. Asi mělo jít o určitý druh kontrastu. Temná bytost s růžovou hlavou. Původně měla být v rámečku , ale to byl právě bod úrazu. Byla jsem líná na to ho vytvořit, takže jsem na tom byla půl roku zaseklá a nakonec jsem se rozhodla, že na něj kašlu. Vím, že slečna má velkou hlavu a bůhví kolik dalších nedostatků, ale mně už je to jedno. Nebaví mě pořád fňukat nad tím, že moje tvorba není naprosto dokonalá. (A ano, s tim nosem jsem to trochu nevychytala, ale když jsem se rozhodla, že to tak nechci, už jsem s tím nemohla nic udělat.) :D
Ještě se mám hodně, co učit, ale od svého posledního tabletového výtvoru, který jste nikdy neviděli, jsem zaregistrovala pořdný pokrok. Možná to bude tím, že jsem místo Photoshopu konečně začala používat SAI.
No. Nebudu se tu dál vychvalovat, cítím se divně. Posuďte sami. :)


PS: Kdyby se někdo pozastavil nad podpisem tak musím říct, že je skutečně můj. Takhle se podepisuju už dlouho. Je to ještě stará přezdívka, nová je moc dlouhá. :B
PSS: Ta hlava, zdá se mi pořád větší a větší. xD

Věci, které se nemají dostat na povrch

7. července 2012 v 21:53 | Aelis |  Téma týdne
Někdy před dvěma lety jsem četla pěknou knížku. Bylo jedno, že byla z dětské knihovny a její obal byl poněkud zašlý. Díky ní jsem zjistila, že čtení může být taky zábava. Jmenovala se Černá kniha tajemství od Fiony E. Higginsové a nápad, na kterém stála byl pro někoho, kdo v té době pořádně nevěděl, na co kniha je, opravdu něco.
Představte si, že jste osoba se zapeklitým jménem a příjdete do malého města, kde vás nikdo nezná. Otevřete si malý obchod se starožitnostmi, ale lidé k vám nechodí aby nakupovali zboží, chodí k vám, protože vám chtějí svěřit svá tajemství. Ano, jste totiž člověk, který od lidí vykupuje jejich tajemství a posléze zaznamenává do velké, překvapivě černé knihy a ukládá je.
Miluju tu myšlenku.


Ano, ano, byla to pěkná knížka a já jí mám opravdu moc ráda. Vlastnit nečí tajemství je nepochybně výhoda. Síla. Nemyslím tím tajemství typu Božka měla něco s Pepíkem, myslím opravdová tajemství, kvůli kterým jsou lidé ochotní ničit životy. Ale musíte vědět jak tajemství využít, aby ve vašich rukách mělo nějakou sílu. Musítě vědět komu to říct a hlavně kolik toho říct.

Ironie je, že zrova nedávno jsem psala článek, ve kterém jsem už tajemství tak trochu řešila. Postěžovala jsem si na své udrbané kamarády a svěřila se, že je mnohem jednodušší všechno vykecat anonymním osobám, se kterými se pravděpodobně nikdy nesetkám. Každý má tajemství. Velká, malá. Vyznamná nebo bezvyznamná. Věci, o kterých si myslíme, že by nás mohly v očích blízkých lidí poslat až na poslední příčku.
Já osobně se tady nebudu nikomu svěřovat se svými osobními věcmi. Lidé, kteří znám nevědí, že sem píšu a já jsem ráda, protože kdyby si přečetli něco z toho, co jsem napsala, věděli by toho o mě až moc. Byli by příliš blízko a to já nesnáším. Nesnáším, když o mně lidi vědí příliš moc. Nevěřím jim. Není nic lepšího než svěřit nějakou pikantnost z osobního života unuděnému puberťákovi, to je totiž to, co já okolo sebe mám. Nesvěřím se ani své nejlepší kamarádce, protože taková prostě jsem.


V mém okolí nikdy nebyli lidé, kteří by měli potřebu držet tajemství pod pokličkou. Když tenhle rok moje spolužačka otěhotněla, hned v pondělí jsem si všimla, že se něco děje. V úterý jsem se poptala, ale ještě jsem z nikoho nic nevytáhla. A ve středu jen stačilo poslouchat. Seděla jsem od ní čtyři metry a řeknu vám, že jen náznaky, které si s kamarádkami vyměňovala mluvily za vše. O pár týdnů později jsem se oficiálně dozvěděla, že je těhotná a že jde na potrat. No zkrátka velký tajemství, nikdo o tom nevěděl. Když měla moje kamarádka něco s někym z naší třídy, věděli to všichni do několiak hodin. S tím už asi nic nenaděláte.

Pomalu zjišťuju, že na tohle téma nedokážu napsat žádný duchaplný text. Něco, co by dokázalo člověka oslovit. Ale co bych měla dělat? Přiznat se tady k vraždě.

Příště než někomu zase vykecáte něco, co možná ani není pravda, a budete se u toho tlemit a dělat blbý ksichty, myslete u toho. Myslete na to, co to udělá osobě, o které mluvíte.

A nezapomeňte, vědět mnoho může v některých případech znamenat i smrt. Bez roušky tajemství by nebyla žádná zábava.

Temné stíny

7. července 2012 v 13:33 | Aelis |  Filmy

Opět jsem jednou zvedla své liné pozadí a vyrazila jsem s kamarádkou, která mi asi o týden dřív tvrdila, že v obchodním domě potkala člověka vypadajícího přesně jako Johny Depp, do kina. Než jsme si šly sednout do sálu, koupila jsem si za devadesát korun popcorn, který jsem jako správná frajerka platila kartou, protože mě opětovně obalamutil stravenkový systém a pán u pokladny mi řekl, že mi ji nevezme, i přesto, že paní u pokladny o patro výš řekla, že ano. Takže ano, platila jsem jeden popcorn kartou, na kterou se pokouším šetřit peníze.
Sál byl překvapivě prázdný, a tak jsme obsadily místa úplně nahoře. Po několika minutách přišla jistá paní s dítětem a vyhodila nás, že je to její místo. Přesunuly jsme se jinam, bez pitomých keců a pohledů, protože nám bylo jasné, kdo je v právu. Po několika dalších minutách nás vyhodila další paní, s tím, že místo, na kterém sedíme je její. Ano, ano, velké provinění. Přišla sama, vedle nás bylo asi osm sedadel a ona musela sedět zrovna tam, kde my. Na to, že ten film už za chvíli přestanou dávat, protože už ho všichni viděli, to moc řešila. Každopádně jsem si znovu přesedly, tentokrát bez žádných dalších problémů.

Sombras_tenebrosas_tim_burton_johnny_depp1_large

Film byl zajímavý, ale neřekla bych, že to bylo to nejlepší, co jsem kdy od Burtona viděla. Vím, že to byl remake staršího seriálu a možná proto se mi to nelíbilo. Nevim. Něco mi tam chybělo. Možná jsem to až moc srovnávala s jeho ostatními filmy. Upřímně, kdyby Johny Depp nebyl můj oblíbenej herec, protože dělá nejlepší obličeje, nevim jestli bych na to šla. Jde tam hlavně o tu jejich spolupráci, vím, ale tohle mi nesedlo. Opakuju se. :)
Klady. Líbil se mi starobylý Collinwood, na tyhle starý sídla jsem úplně vysazená. Vypadají naprosto úchvatně a navíc tajemně. I když bych tam nevydržila ani jednu noc bez obav, že mě sežere strašidlo ze skříně nebo strašidelnější verze Caspera. Dostalo mě, že uprostřed takovýho domu může mít pokoj i pubertální hipízačka. Zkrátka bezvadný. Kletba a zlá čarodějnice. Vždy ve filmu takovéhle věci uvítám. Člověk nikdy neví, jak to nakonec skončí.
Řeknu vám, že kdybych byla nějaký dvě století v rakvi, hluboko pod zemí, asi by mě taky dost vylekalo kdyby první věc, kterou bych viděla byl McDonald. Ošklivá představa. Musím uznat, že se mi celkově vždy líbila tahle myšlenka. Poslat moderního člověka do minulosti nebo naopak. V obou případech to může být šok. Ale výhoda toho, že pošlete člověka z minulosti sem je to, že pak můžete poslouchat, jak všechno svádí na ďábla a čarodějnice. Vidíte, co jsme z toho světa udělali?

Tumblr_m5oyy5caby1rxofjho1_500_large

Nebudu film hodnotit hvězdičkami nebo tak něco, protože nakonec je to na každym jestli se na to bude chtít kouknout v kině za těžký prachy nebo v klidu domova, ale já osobně bych klidně počkala než si tenhle film budu moct najít na netu.

Mám pocit, že v psaní už vycházím ze cviku. :)