Červen 2012

DIY oblečení

24. června 2012 v 18:58 | Aelis |  Píšu
Někdo z vás si pravděpodobně, stejně jako já, myslí, že strkat peníze do chřtánu už tak dost bohatým společnostem je občas dost velký nesmysl. DIY oblečení, což se dá přečíst taky jako DO IT YOURSELF (ve volném překladu - udělej si sám), je překvapivě oblečení, které si nějakým způsobem vyrábíme sami. Veřte mi, je to možné, občas ne jednoduché, ale konečný výsledek, při kterém si můžete říct: totožný kus oblečení nemá nikdo na světě, za to stojí.

Nedávno přišlo do nové kolekce Zary triko, které už si dívky po celém světě vyrábějí dlouhou dobu a jediné, co na něj potřebujete je obyčejné triko, nůžky a papír. Nic převratně nákladného. Předpokládám, že nůžky a jeden větší papír vlastní každý, a pokud chybí obyčejné, jednobarevné triko, můžete si ho koupit prakticky kdekoliv, aniž byste utráceli velké peníze. Nepamatuju si přesně cenu trika, ale vím, že jedna moje spolužačka v něm přišla do školy a všichno jí ho moc chválily, i já samozřejmě.
Jediné, co jsem ale nepochopila bylo to, proč si triko nevyrobila sama. Vyžadovalo by to tak šedesát minut jejího volného času, kterého má požehnaně, a trochu snahy - výsledek by ji stál maximálně sto korun. Když srovnáte jednu sto korunu s cenou v Zaře, která je pro mě sice stále neznámá, ale je jasné, že nijak nízká taky nebude, je to docela rozdíl. Pro někoho, kdo je, jako já, bez příjmů i docela podstatný.

Tumblr_m64hhrbk5q1qjrteco1_500_large
(kamarádka ho má v černé)

První kus oblečení, který jsem si byrobila sama, bylo bílé tílko, které mělo na přední straně barvami na textil namalovaná žebra - klasika. Okoukala jsem to z jednoho obrázku na netu a byla jsem nenávratně okouzlena. Samozřejmě se mi v ČR nepodařilo nic podobného sehnat, a tak jsem se rozhodla, že kašlu na všechny a vyrobím si něco sama. Potřebovala jsem pouze bílé tílko, černou barvu na textil (vybrala jsem špatnou, jak jsem později zjistila :B) a větší kartón, abych na něj mohla nakreslit obrázek a zastrčit ho do do trika (kartón, protože přes tenčí papír by barva mohla prosáknout na druhou stranu). Postup vypadá lehce - namalovat podle obrysu štětečkem žebra, ale nijak lehký není. Chce to trpělivost. Mně to celé trvalo nějaké tři hodiny, ale výsledek mi za to stál. :)

(toto byl můj vzor)

Další kus oblečení, o kterém se chci zmínit jsou kraťasy. Už je to delší doba, co se do módy dostaly barevné kraťasy (bleach a dip dye shorts - šortky namáčené do sava nebo do barev, případně obojí dohromady). Nápad se mi líbil, a tak jsem ho opět využila. Na youtube najdete spoustu videí, jak takové kraťasy vyrobit. Stačí horká voda, savo a nějaká barva, kterou seženete v drogérii, rukavice, protože nikdo nechceme, aby nám savo vyžralo do těla nějakou menší díru, a kapku opatrnosti. Já jsem kraťasy nenamáčela, rozhodla jsem se, že nápad využiju trochu jinak. Vzala jsem staré, černé kalhoty, kterým jsem ustřihla nohavice. Potírala jsem jednu jejich polovinu savem, poté jsem je vyprala (ano, zjistila jsem, že opravdu umím prát). Výsledně mám kraťasy, které mají jednu nohavici černou a jednu bílou. Nejvyšší spokojenost.

(vzniklo něco takového, až na to, že - ty moje jsou delší, protože mám velkej zadek a taky jsou černobílý)

V hlavě i pár dalších nápadů, ale o tom raději pomlčím. :)

A teď něco o originalitě a neoriginalitě, i když jsem to už dost rozebírala v článku - Stádo malých stvoření s huňatými kožíšky. Když se podíváte na první obrázek, jistě si všimnete toho, že něco, co je tak často vyráběné doma už nemůže být ani z daleka originální, protože tohle tričko má po celém světě nějmíň dalších tisíc holek (víc). Stejně tak žebro-triko, u něj jde spíš o radost z toho, že v něm nepotkávám na ulici další lidi (v ČR). S těma šortkama už to je něco trochu jinýho, obarvovat si je takhle na půl je trochu ojedinělější, protože obecně je populární spíš toto, ale jak říkám, očividně, když jsem se dala tenhle obrázek, někdo na světě už je má, že? Pro mě je ale stejně nejdůležitější to, že se jako správné stádečko neoblékám do amerických a anglickách vlajek, ale mám něco svého. :)

A samozřejmě, na každou takouvouhle věc narazíte zanedlouho v obchodech, ale já říkám, proč jim cpát vysokou částku, když si je můžu doma vyrobit ze starých kalhot. :)

Světem

23. června 2012 v 12:43 | Aelis |  Téma týdne
Vím, že už minulý týden jsem tvrdila, že mi blog.cz krade nápady na témata týdne, ale je to pravda. Tenhle článek už jsem nakousla 5.května (mám to v rozepsaných) a začala jsem ho legendární větou: Tenhle článek už chci dát dohromady dlouho. Neveříte? Nedivim se vám. :)

Chtěla bych vidět úplně všechno. Naneštěstí, jak už jsem se zmiňovala v minulém článku na téma týdne, nepocházím z nijak zámožné rodiny. Nikdy jsem na živo neviděla moře, nikdy jsem neletěla letadlem a prakticky nepřekročím české hranice. Když jsem jednou ve třídě řekla, že bych chtěla vidět Itálii, strhla se vášnivá debata o tom, jak jsou francouzská a italská metra naprosto pitomá. A já vám na to můžu říct jen jedno. Podívejte se na to z úhlu člověka, který byl v životě nejdál ve východním Německu. Někomu takovému se bude tahle debata zdát jako směsice keců, které jsou poháněné namyšleností a touhou ukázat všem, že jste totální machři, když jste byli ve Francii či kdekoliv jinde.
Mám naprostou averzi vůči takovým lidem, protože právě ti většinou nechápu, jaké mají štěstí. Taky můžou celý rok prosedět na prdeli doma a koukat se na to, jak si postupně každý ze třídy během deseti měsíců zažádá o uvolnění na dovolenou, nejlépe do Francie, Anglie, Itálie nebo někam k moři na druhou půlku světa.


A teď ta ironie - Kdybych vám řekla, že polovina mojí rodiny sídlí na jiném kontinentě.
Ale o rodině zas někdy jindy až budu dostatečně rozčílená. Nesnáším ironii...

Každopádně až budu dospělá, mám v plánu spoustu věcí. Musím to všechno dohnat. Řeknu vám, že každý kontinent či stát má své mínusy i plusy. Všude vždy bude něco, co stojí za to. Když po sobě čtu tenhle řádek, musím říct, že silně zavání dětskou naivitou...


Jak už jsem se zmiňovala minule, Japonsko toužím vidět už pár let. Bohužel to je zrovna jedna z těch trochu nákladnějších dovolených. Jako správný milovník anime, ale vím, že se tam jednou podívám, fascinuje mě hlavně tamější kultura, historie, zvyklosti. Hodně mě štve, že dost lidí v mém věku vidí Japonsko jen jako místo, kde bydlí ti šikmooký a kde se tvoří kreslený porno. A nebudeme si nalhávat, že to je jinak. Dobrá polovina mé třídy by na mapě nebyla schopná rozeznat Japonsko od Číny. Co na tom, že v jednom vládne trvalý komunistický režim, bydlí tam šikmooký, a tak je to prakticky totéž.

Další místo, kam bych se určitě vidala, je Sever. Finsko, Švédsko, Norsko - něco takovýho. Zima, ale naprosto úžasná příroda. Uznávám, že toho o nich zas tak moc nevím, ale trocha klidu by mi stačilo. Pak samozřejmě taky nějaká ta klasika. Francie, Anglie, Itálie. Itálii chci vidět od té doby, co jsem viděla Andělé a Démoni jako film. Opravdu hodně si chci projít Vatikán, nevím proč, ale laká mě asi nejvíc. Ráda bych zvládla i Benátky dřív, než se potopí.
Anglie - nevím, co napsat. Nebo spíš nevím, jak to mám popsat. Prostě ji chci vidět. Stejně tak to mám i s Francíí.


Existuje spousta krásných míst...

Takže až se budete příště chvástat, že jste byli támhle, támhle a tam, a neměli jste tam to, to a tamto, uvědomte si, jaké máte štestí, že jste vůbec někde byli, protože mnoho lidí něco takového postrádá.

Madagaskar 3

21. června 2012 v 15:15 | Aelis |  Filmy
Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna já pudu na Madagaskar 3 do kina, protože jsem spíš ten člověk, co na tyhle filmy kouká doma. (I když přiznávám, že třeba Magamysl je jeden z mých nejoblíbenějších filmů.) Nemám potřebu sledovat animáče na velkém plátně, v kině si vychutnávám spíš akční scény a tak. Přece jen je to pro mě pořád dost velká finanční rána, když mám jít do kina a platit za samotný film a poté ještě za popcorn, který si kupuji naprosto nedobrovolně kvůli tomu, že mi jeho vůně všude okolo stoupá do nosu. Nicméně kamarádky šly a jelikož jsem měla blbou náladu, řekla jsem si, že roztpýlení by se hodilo. A tak jsme vyrazily na Madagaskar.

1c6a1f1df3dvyqnvi_77271_d00d04bc39_large

Tenhle díl se mi zdál o něco lepší než ty dva předchozí, možná to bude tím, že se odehrával v Evropě takže mi byl celkově blíž. Ve filmu se objevila velká škála populárních písniček, například Fireworks od Katy Perry, která je dost oblíbená. Tvůrci se snažily jít s dobou. Spousta neonových barev, populárná hudba, tanec. Byla to pěkná podívaná a rozhodně mi to zvedlo náladu.
Jsem přesvědčená o tom, že lidé, kteří obsadili v kině místa za náma museli být nadšení, protože jsme všechno chytře komentovali. Celým sálem se neustále ozýval smích a řeknu vám, že tam bylo víc dospělejch než dětí. :D

V ten den jsem si také poprvé zkoušela chůzi v různých lodičkách a výsledek? Až si budu muset na konci roku obléknout šaty, doufám, že se vedení školy neurazí, když půjdu v pantoflích, protože lodičky jsou pro mě vrchol nepohodlí. Nejde o to, že bych se v nich vymlátila, dřív by mi upadly prsty...

Nothing To Do Here

19. června 2012 v 15:19 | Aelis |  Píšu
Dnes mi došla jedna velice zvláštní i když v celku samozřejmá věc. Svěřovat lidem, které neznám se svými myšlenkami je pro mě mnohem jednodušší než říct to své nejlepší kamarádce. Když nad tím přemýšlím, je to vážně úpadek, ale já jsem nikdy nebyla svěřovací typ. Moje kamarádky ze školy teď večně někde brečí kvůli klukům, na což vždy opáčím, že nemá cenu brečet kvůli každýmu, ale přiznejme si, že s tím nic nenadělám, avšak nemůžu je nechat, aby brečeli navíc přímo před nimi. Každopádně ony se svěří, jsou schopné ti do podrabna vyložit celý svůj soukromý život, který, a toho se nejvíc bojím, vzápětí někdo překroutí a udělá z vás něco, co nejste. Jedna novější slečna od nás, se kterou jsem se zrovna minulý týden dost spřátelila si u nás ve tříde vysloužila titul ,,děvka" stylem tamten povídal a teď jí polovina třídy nenávidí. Je mi jí hrozně líto, protože se prostě dostala do špatný třídy. Kluci jsou u nás větší drbny než holky a jakmile začnou něco šířit, po pár dnech to ví celá škola. No jo. Je mi jí líto, obzvlášť když vim, že je to prostě fajn holka.

V posledních dnech jsem si uvědomila spoustu věci a je mi z toho špatně. Jsem naštvaná. Uvědomila jsem si věci, které mi dřív nedocházeli, nevím proč. Jedna z mých oblíbených kamarádek je tak příšerná drbna, že ani ty nejotrlejší by si před ní nebyli jistí a nejhorší na tom je, že když jí svěříte tajemství, okamžitě ho vykecá a případně jěště překroutí. A přesně proto nikomu nevěřím. Lidi všechno vykecaj. Nevim, asi se budu svěřovat plyšákům. A přitom je to hrozně hodná osoba, neřekli byste to do ní.
A proto jsem se tak moc těšila na novou třídu. Avšak pak přišlo nepříjemné vystřízlivění a mně došlo, že se toho pravděpodobně moc nezmění. V každé třídě je někdo, kdo drby rád vyslechne, někdo, kdo je rád nechá vyplout na povrch, aby byl zajímavý, a samozřejmě někdo, kdo je ještě rád mění k obrazu svému. Konečně mi došlo, že vždy bude někdo vůči komu budu trpět špatně skrývanou averzí a při každém střetnutí s ním budu mít chuť mu vlepit, aby se probudil ze snu a začal se věnovat realitě. Předevčírem jsem naprosto vážně uvažovala o tom, jestli by mi veřejné napadení jisté osoby mohlo v mých patnácti letech a na konci školního roku přinést nějak obzvlášť velké trable, protože, lidi, já už jsem na pokraji psychického zhroucení.


Kluci u nás ve třídě neustále ponáší vtipy, které se povětšinou týkají hlavně pohlavních orgánů (každý asi zná). Pokaždé, když řeknou něco šíleně vtipného, zasmějou se tomu oni a všichni ostatní na ně čumí ve stylu: ,,vážně, po devíti letech pořád to samý?" Vím, že jim byla místo mozku nadělena kulečníková koule, ale budu doufat, že se jednoho dne probudí. Do té doby je můžu jen litovat.

Mám chuť jim to všechno říct. Jak moc jsou naivní a pitomý. Jak moc to budou mít těžký až z toho vyrostou. Záleží mi na nich, ale oni by mě stejně neposlechli. Vážně si s nimi nemám o čem povídat.

Když mi moje kamarádka včera řekla, že holka od nich ze třídy (a moc dobře vím, že není sama, ale použila jsem jí jako příklad) zapijí v 15 žal, i když nechápu, co za žal to může být, alkoholem, poklesla mi čelist. Když budu v 15 chlastat kvůli tomu, abych zapomněla na kluka, což nebudu, protože ve výsledku by to bylo ještě horší, ve 40 až nebudu mít peníze na to, abych uživila rodinu, skočím z baráku, protože chlast už zkrátka pomáhat nebude.

Vážně? Svět je čím dál tim lepší! Stává se ze mě chronický stěžovatel.

Když soudím, i přesto, že nemám právo a říkám: ty nejsi krásný!

14. června 2012 v 16:37 | Aelis |  Téma týdne
Každý den opakuji jedno jediné slovo - ironie. Stále mě provází. A tahle moje stará známá se ukázala i v pondělí. V neděli jsem zrovna uvažovala o tom, že napíšu něco na téma Krása a bum, máme tu nové téme týdne - Krása. Ale když se do toho mám víc ponořit, zjišťuju, že vlastně vůbec nevím o čem mám psát. Téma Krása je pro mě poněkud bolestivé, protože sama trpím chorobně malým sebevědomím, a tak je logické, že nerada o takovýhle věcech přemýšlím. Nechci psát nic o vnitřní kráse, protože si upřímně myslím, že každý ví jaká je situace. Zevnějšek je důležitý, to vám dnes řeknou pravděpodobně všichni, ale zároveň na něm vlastně vůbec nezáleží, protože jde o vnitřní krásu, kterou ale nikdo nevnímá, protože pokud nemáte dost lákavý zevnějšek nemá smysl se s vámi vůbec zaplétat do řeči. Nějak tak bych to popsala. Pak tu samozřejmě nesmí chybět dnešní ideály krásy, které mě někdy dost iritují. Ano, možná to bude celkově závist - vždyť o to tu taky jde. Závidím slečnám vlasy, řasy, dokonalé postavy dokonce i krásnou pleť a upřímně, komu záleží na tom jestli má ta holka v palici třeba kulečníkovou kouli? Jde o to, že je, jak se říká, dokonalá!


Sama se nepovažuju za nijak krásnou, jak už jste si mohli všimnout. Mám například nos, že by ho viděli lidi až z Ameriky. Když se mi poprvé ve škole smáli, sevřel se mi žaludek a málem jsem se rozbrečela. Lidé si často neuvědomují, jak svou šíleně vtipnou poznámkou dokážou někomu ublížit. Možná se to nezdá, ale z několika pitomých poznámek před dvěma až třemi lety pramení celé mé nízké sebevědomí. Jsem zralá na psychologa a jsem si toho moc dobře vědomá. Ale co naděláte? Geny zapracovaly. Díky, mami a tati... Zdědila jsem po každém to nejhorší.

Řeknu vám s čim u mě rozhodně nepochodíte. S kecama typu: vždyť jde o vnitřní krásu, jednou to někdo ocení, musíte si věřit, smějte se a můj největší favorit BUĎ SEBEVĚDOMÁ. To je pro mě prakticky stejné jako kdyby mi někdo vysvětloval matiku. Budu na vás pitomě koukat a pak si poklepu na hlavu. Ano, ano. V tomhle jsem pesimista, ale už se zkrátka pohybuju mezi lidma různýho věku dost dlouho na to, abych v klidu řekla, že mojí vnitřní krásu ještě moc lidí neocenilo. Lidi na takový věci serou. Pokud to mám říct přímo, já svoje komplexy doháním tím, že se snažím, co nejlíp oblékat (v rámci možností), snažím se mít dobrej prospěch ve škole, protože být chytrá, to je v tomto ohledu jedna z mála věcí, co mám.

Ale pryč od vzhledu. Nejen že mě to deptá, cítím se strašně podivně, kdy melu jen o vzhledu.

(protože ji neznám, ale přijde mi skutečně krásná)

Ironie je, že zrovna já jsem člověk, který krásu vnímá v celku hodně. Jsou věci, které považuju za skutečně krásné, i když jsem třeba ani neměla šanci je někdy vidět. Možná se vám to bude zdát zvláštní, ale nikdy jsem na vlastní oči něviděla moře. Nezajímají mě tropické ráje, naopak - chtěla bych vidět spíš takovéto studené moře, sledovat ho z pobřeží. Pro mě to jsou nesplněná přání a pro někoho, kdo si na takovéhle místo odjede desetkrát za rok, to je ztráta času a totální nuda. Znáte to. Přála bych si vidět pravé sakury dřív než se celé japonsko potopí. Dokážu ocenit lidskou krásu. Někdy se mi do myšlenek vkrádá závist, ale většinou se jí snažím rychle zapudit a říkám si, že na tom ten člověk aspoň není psychicky stejně jako já a že je spokojený.
Miluju knížku Gejša, protože mi příde opravdu krásná. Klasická pohádka, ale podle skutečných událostí. Jednou budu vlastnit medůzu, protože to jsou ta úplně nejkrásnější stvoření. A víte co... jedno z mých největších přání je být bohatá, abych mohla dávat peníze lidem, kteří to potřebují, a sledovat jak s nimi naloží. Naprosto mě fascinuje lidské chování. Tenktokrát to myslím v dobrém. :)
Jsem zvláštní člověk, ale mám se za to ráda.

Vím, co vás teď napadá? Musím vypadat jako kdyby mi před obličejem vybuchla atomovka, když se tak moc lituju... No, tak špatné to asi není. A vlastně bych si přála ještě jednu věc, pozorovat se jeden den očima někoho jiného.

Ale taky bych mohla být hloupá a namyšlená slečna,
která nechápe o čem život vlastně je.
A to by pak byl skutečný důvod se litovat.

Další naprosto normální (kurzíva) článek na TT

10. června 2012 v 20:44 | Aelis |  Téma týdne
I když se někdy sama označuju jako nenormální, jsem normální až dost. Copak není normální chovat se občas naprosto šíleně? Já myslím, že je. Lidé si často pletou pojmy nenormálnost a odlišnost, obojí má svůj vlastní význam. Odlišný styl, nějaký, který se každodenně nevyskytuje, bych nepovažovala za nenormální. To podle mě spadá do úplně jiné kategorie. Lidé se nejčastěji označují za nenormální, když udělají nějakou šílenou věc, ale otázkou je jestli se někdo někde neopovážil už několikrát udělat tu samou věc. Právě bláznivost a divokost je naprosto normální - je to důležitá část samotného života.

Můj kamarád jednou vytáhnul v Měkáči řezák na papír a začal tam s nim ze srandy mávat. Nu dobrá, lidem okolo se to možná úplně nelíbilo a možná si řikala, co za psychopata jim tam běhá, ale ve výsledku je to úplně normální člověk v pubertě, který řeší stejné problémy jako každý jiný.

Tohle celé možná vede k ťukání na čelo, ale právě nenormálnost je v téhle naprosto normální. Každý na oko normální člověk má v hlavě ukryto něco nenormálního, něco co vybočuje. Dřív se lidé, povětšinou ženy, nijak neprojevovali, protože to bylo naprosto tabu a většinou jen kývaly na to, co říkali ostatní - aspoň na věřejnosti. Teď se lidé na plno projevují, protože mají šanci. A je to úžasný pocit, ne? Dělat ze sebe šílence. Váže se k tomu smích a zábava.

Moje kamarádka si uprostřed vlaku dala na hlavu spodek od plavek. A udělala to jen proto, aby byla nějaká sranda.
Já jsem na své oslavě narozenin házela z okna zapálené papírky a přitom jsem tancovala. Doteď si říkám: ještě, že pod tím oknem tehdy nikdo nestál, protože by to nejspíš byl docela problém. Myslím, že jsme házeli i popcorn.
Ale hlavní je, že na většinu z těhle okamžiků ráda vzpomínám.


Šílenosti jsou normální součást života.


Sami posuďte jestli je tenhle článek
jen další pytel žvástů. :)

Dresden, protože Drážďany znějí divně

10. června 2012 v 13:44 | Aelis |  Poněkud narušená
Budu předstírat, že tenhle blog je stále naprosto aktivní. Poslední dobou zkrátka nemám náladu, a tak to tady taky vypadá, ale teď mám zas trochu o čem psát a nechci aby to tady úplně zaniklo. To by byla škoda. (Aspoň pro mě. :D)

Začnu tím, že shrnu tento týden. Nemůžu říct, že už bychom se ve škole neučili, a tak přeskočím rovnou ke čtvrtku, kdy jsme jeli na celodenní výlet do Drážďan. Řeknu vám, nikdy si nenajímejte průvodce, protože jediné, co povětšinou umí je desetkrát vám zopakovat jednu věc. Nebudu nic prodlužovat. Cesta byla opravdu hodně dlouhá. Jeli jsme vlakem - klasickou českou plechovkou, pak jsme pluli lodí - bylo asi 150 stupňů a my jsme seděli na přímém sluníčku, pak s menší přestávkou dalším vlakem - ano, ano zde přišla ta změna (už to nebyla stará plechovka, ale německý rychlík). Víte, je vtipné sledovat jak těsně po překonání českých hranic vypadá všechno najednou úplně dokonale. Žádné grafiti, odpadky, dokonce ani přerostlá tráva. Vrchol přišel v tu chvíli, kdy jsme na nádraží zapadlém v malinkaté vesnici narazili na bioobchod a čisté záchody (šok pro ty, kteří si umí představit jak vypadají nádraží česká - smradlavá hospoda a záchod, kde při velkém štěstí chytnete jen žloutenku). Prostě ráj.
Abychom si s kamarádkami udržely správnou českou pověst, vystřídaly jsme se na zamykacím záchodě čtyří, protože jsme měli jenom jednu padesáticentovku. Takže jsme museli držet dveře, aby se nezavřeli, protože v tu chvíli by asi nastal menší problém a zároveň jsme kryly tu, která zrovna vykonávala svou potřebu. Nějaká německá paní na nás koukala dost zmateně, nedivím se jí - po tom, co se omylem koukla na kamarádku do kabinky asi bude mít trauma.


Po výstupu na drážďanském nádraží jsem se svěřila naší učitelce, že se cítím jako v roce 2100. A co byste čekali? Když jsme se minulá rok měli vracet ze ŠvP autobus, který pro nás jel se jim doslova rozpadnul na silnici dřív než pro nás stačil přijet, takže jsme se nakonec vraceli asi s dvou hodinovým zpožděním. V Drážďanech si někeří z nás už po čtvrté v rychlosti prošli nějaké ty památky, a poté jsme samozřejmě jako správná mládež zapluly do obchodů a fastfoodů. To byl pro většinu z nás jediný důvod proč tam jet. A jsem spokojená, konečně jsem sehnala přijatelné šaty do školy na konec roku.
Jeden z největších zážitků byla asi zpáteční cesta. Jeli jsme už jen vlakem (se dvěma přestupy), nakonec jsme tradičně skončily v plechovce. Do Prahy jsme měli dorazit v devět večer, ale víte co? Vrátili jsme se v jedenáct, protože nějakej sprejer skočil někde na naší trati z vlaku, když utíkal před průvočím a zabil se. Strávili jsme dvě krásné hodiny v Roudnici nad Labem, kde jsme skákali, běhali a seděli na kolejích. Taky jsme čuměli do oken vedlejšího vlaku - mezinárdní rychlím = někakej chlap tam měl dva notebooky. Všichni už byli totálně unavení, takže se chovali ještě hůř než normálně. Učitelky už byly úplně vysmátý, naše třídní už z nás byla tak zoufalá, že sháněla alkohol. A... dostala jsem pětku z chemie, protože je úplně normální, že učitelky opravujou písemky na celodenním výletě ve vlaku...
Když jsme se vrátili do Prahy, polovina třídy se usadila v mekáči - znovu. A další den přišli do školy asi tak tři lidi. Já ne!