Duben 2012

Sucker Punch

29. dubna 2012 v 11:07 | Aelis |  Filmy
Víte, jsou filmy, které mám ráda. A pak jsou ty filmy, která zkrátka zbožňuju. Věci jako dokonalé zpracování a tak dále pro mě zas tak velkou roli nehrají, protože nejsem žádný profesionál ani kritik, který musí ve filmu vytknout každou maličkost.

Jeden z mých nejoblíbenějších filmů, o kterém tu chci mluvit, je Sucker Punch. Ano, už je to asi rok, co byla jeho premiéra v kinech a já stále poslouchám písničky z jeho soundtracku, který je podle mě prostě skvělý. Není to zrovna kvalita příběhu, která by vás oslnila. To, o co tu jde, je mnohem jednodušší. Pro mě je důležitá pouhá myšlenka. Myšlenka, díky které film vznikl.
Úťek do fantazie.
Ano, hned v mém kostěném záhlaví najdete větu, která vám oznámí, že i já se řadím so skupiny snílků. Pořád doufám a vytvářím si v hlavě úplně jiný svět, a proto mám Sucker Punch tak ráda. Je to jednodušše ten pravý film.

Realita je svým způsobem vězení, nemyslíte? Těžko se seberete, vyskočíte z okna, přistanete na nohách a v klidu odkráčíte pryč. Jde o to, že ve vaší hlavě se může dít naprosto cokoliv, zatímco ve skutečnosti jste naprosto obyčejný člověk, každý den vysedávající v nudném zaměstnání. I když, nic se nesmí přehánět. :D
Hlavní je ale to, že jsem pán svého vlastního světa a nikdo mi tuhle pozici nemůže vzít.

Jestli jste film ještě neviděli, což bych se docela divila, neváhejte a chvilku mu věnujte. Nebude vás doprovázet jen dobrá hudba, kterou se dilm vyznačuje, ale i vcelku napínavý, kouzelný příběh. Já jsem filmem okouzlená také proto, že tam hraje má oblíbená herečka. Ne, opravdu to není Vanessa Hudgens! Je to právě Emily Browning, která hraje Babydoll. Oblíbila jsem si ji už ve filmu Nezvaná (The Uninvited, 2009) - taky docela dobrej film. Klasickej horor, ale ne krvák.




Musím nějak vydolovat své myšlenky.

,,Tady by měl být nadpis!"

27. dubna 2012 v 14:34 | Aelis |  Poněkud narušená
Ta část mě, která tak miluje tvoření - kreslení, grafičení a psaní, pláče. Už je to dlouho, co jsem měla čas, náladu nebo dostatečně čistou hlavu na to, abych tvořila. Trápí mě to. Ještě pořád jsem na základce, je mi patnáct, neměla bych se bavit, žít a zkrátka si užívat mládí? Místo toho pořád jen sedím nad učením. Škola je teď těžší, než kdy dřív. Naše učitelky se z nějakého mně beznámého důvodu rozhodly, že nám zkrátka poslední dva měsíce devítky zkazí, co nejvíc to jde. Testy, testy, testy. Je špatný, že už i učitelky si osvojily věci jako posílání úkolů emailem, prezentace a tak dále. Zkrátka se prostě tomu odevzdání úkolu nevyhnete. Proklatě!


Jsem už týden nemocná. Přemýšlím. Dostala jsem se na školu (jo, zmiňovala jsem to už asi třikrát xD). A víte, co? Taky se budu chlubit. Byla jsem první, druhá (šlo se na průměr, abyste si nemysleli, že dávám nějaký nadlidský výkony třeba z matiky nebo tak, nedávám!). Každopádně trávím teď spoustu času tím, že přemýšlím jaké to asi po prázdninách bude. Ano, konečně odejdu a změním kolektiv. S mojí vlastní třídou totiž moc nevycházím (zkrátka mi přijdou hrozně pitomí, až to neni zdravý). Nemám se s nima o čem bavit. Je jen pár lidí, se kterýma se opravdu směju a bavím. Hah. A jsem ráda, že je mám, protože bez nich bych už asi fakt byla úplně bez kamarádů. Je pro mě plus, že na škole, na kterou jdu, budu mít ve tříde jednu kamarádku a ve vedlejší další čtyři (ironie, ne?). Třeba to všechno bude o něco lepší.

Těšim se na předměty, který budu mít. Například typografie. Jo, možná to nebude ze začátku úplně zábavný, ale těším se. Už jsem si ověřila od jedné známé, že první ročník není nic zábavnýho, ale to se nějak zvládne. Každopádně budu chodit na krásnou školu, která má úroveň. V zimě tam nebudu mít šestnáct stupňů jako u nás (nedělám si srandu, je to tam na kabáty) a zkrátka budu v klidu. (Dokonce budu moct používat mobil. Luxus, ne?)


Měla bych se trochu sebrat. Pořád jen myslim. :D

Co bylo a bude.

26. dubna 2012 v 11:52 | Aelis |  Téma týdne
Jsem člověk. Nemám nijak zajímavou minulost, a tak hledím spíš do budoucnosti. Ano, staly se mi nějaké ty ošklivé či nepříjemné věci, ale já už to neřeším. To, co bylo, nechávám raději za sebou - stejně jako spousta dalších lidí. Soustředím se na to, co je teď. A na to, co bude. Můžeme se neustále ohlížet, ale nikam to nevede. Můžeme svou minulost vystavovat na odiv nebo vše, co nám jí připomíná, někam zavřít, zamknout a zahrabat, že? Každý má jiný názor.

Tumblr_m2aauofswd1qfdwsio1_500_large

Pokud se já zajímám o minulost, jde spíš o minulost úplně cizích lidí či zemí. Mám ráda historii. Proto také miluju Evropu. Je tu tolik krásných starých míst a já bych je jednou všechny ráda navštívila, ale tomuhle se budu věnovat jindy. Naše minulost či historie má v sobě něco kouzelného. Někteří lidé si na takové věci nepotrpí a já se jim nedivím. Upřímně po těch všech letopočtech, co hustí vě škole do našich hlav, jsem si dějepis taky na nějakou dobu dost znechutila. A navíc někdy jsou zkrátka věci, které nebudou nikdy zajímavé, i když se je budem snažit všemožně přikrášlit.


Naše minulost by nás měla poučit. Ano, možná jsem se poučila z nějakých svých chyb a přešlapů, ale jako společnost děláme pořád stejné chyby. Jak často slýchám - minulost se opakuje. Naše minulost nás formuje v člověka, kterým jsme a dává nám jistotu - jistotu, že už neuděláme stejnou chybu. Je pro nás důležitá. Často si schovávámě obyčejné předměty, dopisy nebo obrázky jen proto, aby nám jednou připomněli radostné nebo třeba i smutné chvíle. Své vzpomínky chceme mít stále při sobě.
Když jsem se před pár dny zeptala mamky, co by si vzala, kdyby začalo hořet a měla by čas, odpovděla mi, že fotky. Z nějakého důvodu jsem věděla, že řekně právě tohle. Každopádně si myslím, že nějak podobně by reagovala spousta lidí. Zaznamenávají přece náš život.

Ať chceme nebo ne, naše minulost je tu stále s námi a doprovází nás. Nemůžete se jí zbavit, ať je sebevíc dobrá či špatná. A většina lidí se z ní stejně nepoučí. Věci jako destrukce a zloba k ní prostě patří.

Dan Brown

23. dubna 2012 v 14:15 | Aelis |  Knihy
Abych dokázala, že nejsem jen přívrženec knih typu Hunger Games a občas přečtu i něco vážnějšího, rozhodla jsem se napsat zřejmě dlouhosáhlý článek o jedné z mých oblíbených knižních serií, která není psaná jen pro mládež. Konečně!

Jak jsem k těmto knihám přišla? No nejspíš za to můžou filmy (přirozeně). S vypětím sil jsem donutila i svou mamku, aby začala číst knihy od Dana Browna. Když jsem jí poprvé básnila o knize Andělé a Démoni, koukala na mě jako na blázna se zvláštním výrazem ve tváři, který říkal: Jsi blázen, já přece nebudu číst nic o andělech! Ale pak to přišlo. Ale hezky od začátku. A budu stručná.

(Joo. Řekla jsem si, že když jsem nemocná a stejně se doma jen válim, měla bych něco sesmolit... Ale překvapivě... nic jsem nesesmolila, a tak přidávám článek, kterej mám už asi sto let v rozepsaných. No... Už jsem dohromady splácala i lepší věci.) :)

Andělé a démoni


Připravte se, protože teď uslyšíte jen samou chválu. Upřímně tohle je jedna z nejlepších knížek, co sem kdy četla. Přečetla jsem ji rychlostí blesku a radostně hlatala každou stranu. Řekla bych, že tohle je ten nejpovedenější kus z dílny Dana Browna. Aspoň podle mého názoru. První, co jsem viděla byl film, který upřímně nebyl tak vyvedený. Není to jen tím, že nemám v lásce Toma Hankse s tím jeho přitroublým výrazem, ale zkrátka tam hodně věcí chybělo. Například psychopatův pohled na věc. Když si přečtete knihu, zjistíte, že ve filmu bylo vynecháno mnoho postav a navíc se v něm lišil jeden opravdu podstatný detail, který změnil i konec děje.




Dia De Los Muertos

14. dubna 2012 v 18:21 | Aelis |  Výtvarný koutek
Najednou mi došlo, že už měsíc mám tenhle blog a ještě jsem ani jednou nepřispěla do rubriky výtvarný koutek a to bych přece měla, když už něco takového založím, ne? A důvod? Nemám jak dát své výtvory do počítače. Vážně. Ano. Mám skener, ale jeho kvalita je tak děsivá, že se raději neopovažuju ho příliš používat. Foťák? Rekapitulace... Měli jsme doma foťák, ale nějakej chytrolím z rodiny (nebudu jmenovat) do něj narval paměťovku obráceně a teď je ten foťák nenávratně ztracenej. A ano. Mám ještě jeden foťák - takovou starší zrcadlovku, ale je na film. A ano... Ještě bych mohla použít mobil, ale... Jo! Ten má už asi půl roku rozbitej displej.
Takže. Nakonec jsem se rozhodla sem dát nějaký ty ošklivě naskenovaný obrázky.

ClainDeLune

10. dubna 2012 v 19:41 | Aelis |  Inspirace
Prví článek do rubriky insipirace.

Oblíbenec? Inspirace? Kdo? Hmm... Nad svou volbou nemusím ani moc přemýšlet. Za prvé než začnu psát, rovnou podotýkám, že já jsem na DA zaměřená hlavně na počítačovou tvorbu, nemyslím tím grafiku, spíš používání tabletu. Tady se žádných fotek nedočkáte, protože já sama je nijak moc nemusím. Jedině že bych se tady rozplývala nad fotkami nějakých modelek. Naprosto obdivuju všechny ty lidičky, kteří dokážou na kouzlit s tabletem. Taky mám jeden doma, ale... Chce to čas. Trpělivost. A když něco tvořím, trvá to měsíce než to dokončím, protože nemám čas. Hmm. Nebudu se vymlouvat, zkrátka mi to nejde. :D


ClainDeLune aneb Ai


Vážně si nepamatuju jak jsem na tuhle autorku narazila, to bych musela zalovit někde hodně hluboko v paměti a zřejmě by to stejně bylo k ničemu. Možná se někdo bude hodně smát, když podotknu, že stále nevím jestli je to holka nebo kluk (i když sázím spíš na slečnu *D). Eh. Radši přejdu k tvorbě. Nejspíš exustuje opravdu spousta obrázků, které bych se dala, protože ani jeden mi nepřijde horší než jiný. Všechny jsou pro mě stejně úžasné. Ano. Mám je opravdu ráda. Znáte ten pocit, kdy si říkáte, že by ste chtěli taky něco takového umět, ale víte, že k tomu nikdy nedojde? No. Já jo!


A ano. Opravdu zbožňuju styl, kterým tvoří. Myslím, že není, co dodat. Kdybych měla být takhle obratná s tabletem, pravděpodobně bych měla hlavu plnou pestrobarevných boulí z toho jak bych neustále skákala do stropu. Skutečně! Nejvíc jsem si zamilovala styl oblečení, který vždy mají postavy. Je to něco mezi vyktoriánskou anglií a něčím gotickým a já to naprosto zbožnuju. Popravdě už jen čekám, kdy se objeví nějaký komiks. Nedivte se. Neustále básním o věcech, které se mi líbí. Těmihle obrázky bych se dokázala kochat celé hodiny. *3 Nebudu se nijak zvlášť rozepisovat. Za prvé to nikdo nečte a za druhé to ani nemá smysl. Obrázky a zbytek DA mluví za vše. Stojí to za to! Hmm. Poslední dobou to říkám o všem. Opravdu se raduju z každý pitomosti.


Filmové noviny, které napjatě očekávám.

9. dubna 2012 v 17:29 | Aelis
Rozhodla jsem se, že tu zveřejním nějaké ty filmy, na které se těším tak, že jsem schopná si plánovat jejich shlédnutí měsíc dopředu jako to bylo například s Hunger Games, které jsem měla vidět hned pár sní po premiéře a nakonec jsem ráda, že jsem na ně vůbec šla. (Ehm. Už brzy se chystám dát dohromady smysluplný článek. A taky bych v samostatném článku ráda prohodila pár slov ještě o jednom filmu.)

Temné stíny

Obsah:
V roce 1752 vypluli Joshua a Naomi Collinsovi se svým synem Barnabasem lodí z anglického Liverpoolu, aby začali nový život v Americe. Ale ani oceán jim nepomůže v tom, aby unikli záhadnému prokletí, které jejich rodinu pronásleduje. Uplyne dvacet let a Barnabasovi leží svět u nohou - tedy aspoň město Collinsport ve státě Maine. Majitel panství Collinwood - Barnabas je bohatý pán, má moc a je to notorický playboy…dokud neudělá zásadní chybu - zlomí totiž srdce Angelique Bouchard . Angelique je čarodějnice každým coulem. Přichystá mu horší osud, než je samotná smrt: promění ho v upíra a pak ho upálí zaživa. O dvě stě let později se Barnabas nechtěně dostane ze své hrobky a přichází do naprosto jiného světa roku 1972.
Všichni známe filmy jako Sweeney Todd, Alenka v říši divů, Karlík a továrna na čokoládu a tak dále. Ano, ano. Někdo už teď může tušit kam tí vším mířím. Zamilovala jsem si všechny filmy Tima Burtona, obzvlášť ty, ve kterých hrál ještě Johny Depp. Musím říct, že na další trhák v jejich spolupráci se těšim jako děcko na svou novou hračku. Když k tomu přidám ještě to, že ve filmu bude hrát Helena Bonham Carter (Bellatrix z Harryho Pottera kdybyste nevěděli)... Ach. Film má v českých kinech premiéru až 10.května - už teď dávám dohromady drobáky. :D (Samotný trailer měl premiéru teprve 15. března.)



Memories of a Geisha

5. dubna 2012 v 14:35 | Aelis |  Knihy

Většina lidí zná stejnojmený film - Gejša, který se stal jeden z mých nejoblíbenějších. Ano. Filmové zpracování jsem viděla několikrát, ale pořád jsem se nějak nedostala k tomu, abych si přečetla knihu. Znáte to - chcete to udělat, ale najednou máte milion jinejch věci, který vám do toho za každou cenu lezou. Bylo mi jasné, že knižně se mi celý příběh bude líbit víc a taky toho víc pochopím. Víte, když nad tím teď přemýšlím, ve filmu byla spousta věcí, které jsem nebyla s to pochopit. Předem říkám, že film se od knížky v mnoha věcech liší. Něco chybí a jiné věco jsou zas pozměněné. Zdá se, že není v silách filmových studií jednou něco nechat tak jak to je... Nějakou scénu vynecháme, jinou sloučíme a z člověka, kterej má největší morálku uděláme parchanta!

Autor: Arthur Golden

Kniha je v podstatě paměti gejši Sajuri, která se dostala během 20.let 20.století do Kjóta, do čtvrtě gejš Gionu. Přiznávám. Ze začátku to pro ní nevypadalo moc slibně, ale nakonec se z ní stala opravdu úspěšná gejša. Ach. Opravdu krásná knížka. Ale nejsem tu abych zase všem vykecal děj, že? Jediné, co prozradím je to, že je to celé trochu je jako pohádka. Nebo na mě to tak aspoň působilo. Máte tu krásnou princeznu. Svým způsobem i zlou macechu a ještě horší sestru. Jen ten zaláskovaný princ tam chybí. Nebo ne? To zjistíte když si knížku přečtete...
Jak už jsem se jednou zmínila, knížka bych popsala jediným slovem a to je krása. Možná je to trochu přetažení za vlasy, ale Sajuri byla úžasný osobnost. Měla jsem jí rada hned na začátku. Je zajímavé vnímat jaké je její myšlení. Zatímco v reálném světe vnímám jenom nadávky a stěžování na úkoly z matematiky (a spoustu dalších podivných věcí), tady jsem se mohla trochu vžít do toho japonského umění a krásy. Je dobré si knížku přečíst, když chcete vědět jak to vlastně s gejšami bylo. Lidé často považují gejší jen za prostitutky, což je velká chyba. Ovšem pokud nečtete nebo se vám zdá kniha moc zdlouhavá, určitě neváhejte a pusťte si film.
Na závěr - v knížce nechybí ani nečekané zvraty, které nás v životě doprovází. Tady je trochu smůla, že uprostřed příběhu přijde 2. světová válka a všichni asi víme jak na tom Japonsko v té době bylo. Další zajímavost je asi to, že Sajuri (vlastním jménem Čijo) dovolila vydání knihy až po její smrti, což se dovídáme hned na začátku knihy.

Ehm. Trochu me děptá když píšu japonský jména stylej Sajuri (Sayuri) nebo Čijo (Chijo), ale nějak jsem se do toho nechtěla víc zamotat.


Hunger Games podruhé. Tentokrát filmově.

1. dubna 2012 v 20:07 | Aelis |  Filmy
Ano. Konečně jsem si já zvedla zadek ze židle. Tenhle víken byl po dlouhé době trochu akční a já se i trochu bavila. Včera jsem byla na výtvarce ě dělali jsme malbu. Zkrátka jsme malovali na dřevo, kdyby to někoho zajímalo. Řeknu vám, dopadlo to vtipně. V hlavě vždycky všechno vypadá dokonale a podivně růžově a úak najednou koukaté, co že jste to vlastně stvořili. Víte, den by nebyl kompletní, kdyby z barev ještě hezky večer nevyskákala kráská vyrážka. Ne. Už nikdy nebudu mýt štětce, protože teď mám výmluvu.


Ale k čemu, že jsem se to chtěla dostat? Ach. Ano. Hunger Games. Možná někomu z vás zlepším náladu, když napíšu, že jsem na ně měla jít vlastně víc jak před týdnem, ale moje kamarádka mi to na poslední chvíli odřekla a já nechtěla jít sama. Když jsem se ale nakonec rozhodla, že půjdu sama, těsně před odchodem jsem se dozvěděla, že v kině kam jsem chtěla jít už jsou vyprodané lístky. Náhoda? Já si to teda nemyslim. Tam nahoře si na mě někdo pěkně zased! Neříkejte, že ne!

Tak. Usadila jsem se na sedadlo číslo 14 a napjatě čekala. co bude. Znáte to. Reklamy. Pak několik upoutávek. Na první Sněhurku, poté na druhou Sněhurku. A konečně - FILM. Řeknu vám, tohle bylo první filmové zpracování, které jsem viděla až po přečtení knihy. Kdybych měla vyjmenovávat všechny věci, co mi nepadly do oka, byla bych tady ještě dlouho. Film se ani tolik od mých představ nelišil. Přece jen, je to les. Můj les se nijak nelišil od jejich lesa. Ale stejně. Něco mi na tom všem nesedělo a nemůžu říct co. Trochu jsem kroutila hlavou, když jsem viděla obyvatele Kapitolu. Ne kvůli tomu, že by se mi nelíbili. Spíš to bylo takové... Opravdu hodně barevné překvapení. A pak se mi celkově nezalíbil kapitol. Představovala jsem si ho jinak. Víc vysokejch budov a tak. Ovšem když se na to podívám z druhé strany, byla to dobrá ukázka tá jejich dokonalosti. Katniss pro mě byla zvláštní směsí Miley Cyrus a té slečinky z Narnie, jak už jsem se shodla se Sasankou.
Nechci se o tom moc rozepisovat. Film se mi celkově nezalíbil. Zkrátka mi neseděl. Ale víte co. Pořád lepší než nic. Co si stěžuju! Jsem ráda, že to zfilmovali. A moc. To je to nejlepší, co se může stát s knížkou, která se mi líbí. Není dobré vyzvedávat jen to špatné, a tak podotýkám, že film měl i spoustu plusů. Routa byla jedna z nejroztomilejších slečen, co jsem viděla. A smála jsem se, když Haymitch přišel ke Katniss, zvedl palec a blahopřál jí k tomu, co předvedla organizátorům. Taky se mi líbili mutové na konci. Moc roztomilý zvířátka, taky bych chtěla takový jednou v lese potkat! Celkově se všechno drží předlohy, bylo mi trochu líto, když vynechali Katnissin zkrášlovací tým. Hah. A taky to s tim špendlíkem se jim teda moc nepovedlo, Madge mi chyběla, i když se v knížce mockrát neobjevila, byla její důležitou součástí.

Tumblr_m1d9109gpp1qct2z2o1_500_large

HAHA.
Kdo kromě mě ještě brečel, když umřela Routa?
Protože kolem mě snad všichni. :D