Vyklopím to tady, všechno najednou.

16. března 2012 v 14:34 | Aelis |  Téma týdne
A víte co. Já to udělám. Vyjádřim tu svou nespokojenost. Se vším, co mě jen napadne. Hahaha. Vzhledem k tomu, že každej den domu dorazim totálně nasraná, nasupeně rozhazuju paže a stěžuju si, by to nemělo být příliš těžké. Uděláme si menší přehled mého obyčejného dne. Nesnášim sprostý lidi, ale budu sprostá!
Článek poukazuje na psychicky nevyspělou mládež a učitele. Jsou v něm často používané výrazy jako idiot a blb. Za psychické újmy nezodpovídám.


Ráno vstanu, neboť co by to bylo za den, kdybych se nevyhrabala z postele, nehodila nanejvýš zlý pohled po mobilu, se kterým mám nutkání prásknout desetkrát o zeď, aby se budík vypnul (pochopte, vím ,že má tlačítko na vypnutí, ale jsem už kurva trochu AGRESIVNÍ!) a neotřásla se zimou přicházející oknem, které je samozřejmě celou noc otevřené. Co to sakra? Dohrabu se do koupelny. Strávím deset minut nad svými nedokonalými vlasy. Ne! Netupíruju si je a ani si je nelakuju a dokonce je ani nežehlím. Jsou kudrnatý! Zkuste si jeden den přežít z vlasama, které se vám přes noc skroutí tak, že vám na tý hlavě stojí. A až příliš nápadně mi připomínají dráty. Obléknu se do oblečení, které jsem měla už den před tím, a z části taky ten den před ním. Co mám jako dělat? Moje oblečení sice patří do velké bílé skříně a mám ho spoustu, ale velká hromada na koši s nevyžehleným prádlem je prostě lepší! Takže samozřejmě šahám po tom, co je na vrchu. A teď. Naházím do přecpané tašky s totálně rozjetám zipem zbytky učení a suprčupr sváču, o které ještě možná uslyšíte. Nutno podotknout, že už jsem dva měsíce s tátou dohodnutá na koupi nové. Probíhá to asi takhle. ,,Už sis něco vybrala?" říká. ,,Jo," já na to. Zadívá se přese mne na monitor. "To je moc drahý!" A za měsíc. ,,Jakto, že sis ještě noc nevybrala. Ty ses na to vykašlala!" on na mě. "Ale vždyť se ti to ukazovala... No dobře tak chci tohle," ukážu mu levnější batoh. ,,Hm. To je moc levný. To se ti hned rozpadne!" Co to? Mrknu na papír s příroďákem, kterej naprosto nepobírám a zamířím do ústavu, jenž někdo nazýva nápříklad i základní škola. Cesta netrvá moc dlouho. Jak bych totiž mohla nepatřit mezi ty šťastlivce, co ráno vylezou na balkón a vydí svou školu. Vždyť stojí přímo přes ulici! Dobelhám se ke své skříňce. Obal od bonbónu a žvejkaček a smradlavá taška s tělákem, ze které se určitě line nepříjemná vůně. Nečichala jsem. Dnes mě to čeká! Vyběhnu po schodech do třetího patra, kde mám třídu a hroutím se do lavice a hrdlem láhve u rtů. Bohužel, zjišťuji, že jsem nechala klíče v zámku. No to snad!... Seběhnu, Vyběhnu. A teď vážně. Jakej pablb to vymyslí tak, že máte pět dní v tejdnu první hodinu matiku? No nic. "Hele ty nezajímavá tam vzadu, se kterou se nikdy nebavim, píšem něco?" Podívám se na spolužáka s mozkem velikosti rozinky. "Píšem slovní úlohy!" opáčí támhleta-ta za mými zády. Cože? Eh... Začínám se šprtat. Nicméně z testu dostávám, ať se snažím sebevíc, trojku. Na matiku? Pohoda. Netrvá dlouho a přijde (aspoň pro mě) hrůza všech hrůz. Tělák. V rychlosti se převléknu a nenápadně přeletnu očima po všech těch lidech, co necvičí a zle se zašklebím. Protočím panenky a ihned se svými moudry svěřuju kamarádce, která se tváří nějak podobně. Takže cvičíme... Dva, čtyři... Pět? Naneštěstí máme místo stálý učitelky nějakou slečinku, co je na praxi a ta nám dá pořádně zabrat. Hihi. Haha. Vyplivnu plíce a navíc mě teď míč dost nepříjemně zasáhnul do břicha. Nic neříkám, neboť bych byla překřtěna na ulejváka a simulanta číslo jedna! Když konečně dojde na hodinu přírodopisu a přehrávám si otázky, co by mohly být v testu. Eh? Tvrdost minerálů? Nevím jak, ale po tom, co nějak napíšu test se v přírodopise dostanem se k tématu Hitler a mně klesá čelist, když slyším jak můj spolužák pronáší něco ve smyslu, že by to... cituji: chtělo dalšího Adolfa, neboť máme v ČR příliš cikánů. V hlavě se mi v rychlosti objevuje jeho plešaté já a trochu se otřesu. Chci říct. To si ze mě už doprdele dělá srandu? A co by to bylo za stádo ovcí, kdyby se k němu ještě pár hochů ze třídy s mozkem velikosti... ehh... to se nedá odhadnout... nepřidalo! Ve svojí dementnosti se každej den předstihujou jako kdyby to byl nějaký vzrušující závod, na jehož konci by se skrývala... nejlíp nějaká žena s nadprůměrně výraznou hrudí, která má zájem o to kamarádíčkovat se s nevyspělejma (psychicky i fyzicky) idiotama. No nic. Tohle nikdy nepochopím. Je mi 15. Popravdě mám nejlepší kamarádku, ale zatím neni nikdo s kým bych si mohla pořádně povídat, protože všichni okolo mě žijí stylem: ,,Ty vole, dneska se zase úplně nejvíc vožereme a zhulíme!" Sorry, vole! Nic pro mě. Jo, vole. Nejsem normální, protože nemám celodeně naleoženou prdel u mobilovýho a počítačovýho fejsbuku, nevožírám se, nehulim trávu a dokonce ani cigára. Ani vodnici si nedám, vole! Sakra, vole. Vždyť je mi 15 a ještě jsem se nenechala ehm-to-tamto nějakym zaostalym spolužákem. No jo. Jsem neandrtálec. Nicméně jsem se vzdálili od tématu! Právě teď máme angličtinu. Sedím v předposlední lavici a hádám se s učitelkou o tom proč mi dala tu trojku z pracáku, když jsem ani nevěděla, že ho vybírá. Konec asi znáte! No... Mohla jsem mít taky tři minus! Pokorně se rozvalím a vybalím si do lavice Přechod od Justina Cronina. Hah. Konečně! Právě tam zastřelili toho a tamtoho. ,,Takže na zejtra projekt a vyprávění a slovíčla!" Co to? Ale pani učitelko, myslim si pro sebe, protože mám strach z obvinění, že jsem nevychvanej fracek, vždyť jste nám slíbila, že před zkouškama zpomalíte! "Nemáme dost známek a já to nemůžu nechat." Joo. Máme JEN devět známek za tohle pololetí. V většině předmětů nemam ani jednu. Už je mi to jasný. Ale pani učitelko, vždyť jste říkala, že ten projekt je dobrovolnej. NIC. Proklatě! A konečně je to tady. Přestávka! Ne počkat. Znovu vytahuju knihu a usedám k topení, protože naší školu stavěli takový geniové, že jaksi zapomněli na zateplění, takže tu teď v minus dvanácti stupních venku máme neodolatelných stupňů šestnáct. (No... s mým štěstím bychom stejně skončili s azbestem.) Čtu, čtu, čtu. Do toho zakusuji chleba, který vůbec nejím čtyřikrát za tejden. Najednou mi přes nos přeletí něčí svačina. Nic, žádné ohrožení, pomyslím si a čtu.Další hodina - konverzace v angličtině. ,,Hello! How are you?" Naneštěstí moje jazykové schopnosti nejsou tak úžasné jak lid očekávají. Učitelka nás donutí udělat jakési ,,kolečko důvěry" nebo co. Co to? Zvoní? Končíme. Právě teď jdu domu. Usedám na hnusnou sedačku a uvědomuju si, že na zítřek mám asi sto padesát úkolů. Samozřejmě. Jsem Superman a Batman dohromady a tak říkám jen jediné: POHODA. Vrhám se na učení a šprtám se další tři hodiny. (Ovšem když další den přijdu do školy učitelka mi oznámí, že nic nepíšem.) A teď. Teď je večer a já se věnuji blogu, psaní...jo a učím se angličtinu. Klíče zarachotí v zámku a do místnosti vletí můj táta. Suprčupr! Jo tati, díky za optání mám se fajn! Neuběhne ani hodina a už dělám tolik věcí špatně, že nejsem schopná je napočítat na prstech. Řve a řve a řve. Takže se vlastně dovídám, že jsem malé děcko, které ví úplné hovno o životě. Nejsem schopná a zvednout skleničku ze stolu (ale vždyť je plná!). Tímto končí můj den, protože se naseru a zavřu se do pokoje, kde se většinou nudím natolik, že jsi du lehnout.
Konec pohádky.
Ne. Netrpím samomluvou! A ano! Trpím určitou averzí vůči svým spolužákům a částečně i méme otci. Netvrdí, že jsem dokonalá, ale všechno má někde své meze, ne? A prosím... Berte tento článek s nadhledem. Takhle to totiž vypadá, když ze sebe naštvanej člověk - teda - vychrlí vše, co ho trápí. A věřtě, že bych měla materiál ještě na několik dlaších stránek...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lillllllllli Lillllllllli | 16. března 2012 v 14:52 | Reagovat

Dobra slohovka :D

2 Sherylin Lee Sherylin Lee | E-mail | Web | 22. března 2012 v 8:14 | Reagovat

No, kde mám začať? Ja som si písala v Tvojom veku denník. Keďže som bývala v zasratej dedine na konci sveta a cestovala vždy 40 minút do školy, tak som si myslela, že to horšie nemôže byť. Teraz bývam v tom meste, kde som cestovala a teraz cestujem za školou 180 minút (a viac)+ čakanie, ktoré som nezarátala na prestupe. Krása, že? :)

Takže, nikdy nie je tak zle, aby nemohlo byť horšie.

No a prečo som si písala denník?
Bola som outsider. Na tej dedine nebol internet, až minulý rok ho zriadili tesne po tom, ako som sa presťahovala.

To je ešte v pohode. Dokonca tam nebolo ani ihrisko a ja som strašne mala rada hojdačky, ale hneď ako som sa odsťahovala, vyrástlo tam ihrisko.

Jasné, v podstate tam nebol ani obchod, kde by sa človek mohol sám obslúžiť, ale ako som sa odsťahovala, aj ten tam je.

Jediné, čo sa zhoršilo sú spoje. Odkedy tam nežijem, zrušili večerný spoj. Do tej dediny chodia autobus už iba 5 alebo 4krát za deň... - tak im treba. Nikdy som tých dedinčanov nemusela. Babičky videli, že môj mobil svieti (svietil na oranžovo a už som fajčila). Všetci tam boli feťáci, narkomani a alkoholici.

Každý tam riešil s každým a keďže to nebolo podľa mojich chúťok, nechodila som von. Teda som bola mimo a divná.

Moji priatelia žili v meste, kde som chodila do školy. Ale teraz chodia na výšku a sú v iných mestách na intrákoch - cez týždeň. A keďže ja chodím v sobotu do školy, tak sa tesne míňame.

Ešte šťastie, že tu nejaký ostali, že mám priateľa a že nie som na tom tak zle, ako na základnej.

Zo základnej som odchádzala tak, že ma aj tí priatelia zradili, od ktorých som to nečakala. Teda som nemala žiadnych priateľov. Bol to super pocit. Kamoška mi prebrala frajera a druhá s ňou šla do partie a ľudia, s ktorými som ich zoznámila, si vytvorili vlastnú partiu. No čo poviem, stáva sa. Hlavné je, že je to za mnou.

Rodičia na mňa už nehulákajú. Iba mama, lebo otec zomrel...

A predsa tieto veci nemyslím negatívne :). Každý máme svoj kríž a kríž toho druhého by sme neuniesli....:).

3 Sherylin Lee Sherylin Lee | E-mail | Web | 22. března 2012 v 8:17 | Reagovat

Ma napadlo niečo, jeden človek, keď ho osral vták, pozrel sa do neba a povedal: Ďakujem pane, že nelietajú kravy.

A ja hovorím: "Ďakujem, že má na mňa kto hulákať. Že ma ľudia zradili, pretože teraz už viem, kto sú tí praví priatelia. Ďakujem, že môžem cestovať, pretože to znamená, že som samostatná a že mám financie, z ktorých si to môžem dovoliť. Ďakujem, že sa môžem učiť, pretože to znamená, že som mentálne v poriadku... a pod."

4 Sherylin Lee Sherylin Lee | E-mail | Web | 22. března 2012 v 8:18 | Reagovat

A v poslednom rade ďakujem za tento článok, pretože ma prebral a tieto myšlienky by nikdy nevznikli v mojej hlave, ak by som nenatrafila na Tvoje pocity.

Ver, vždy ide len o uhoľ pohľadu.

Nech sa Ti darí :).

5 Halal Halal | Web | 20. září 2012 v 10:39 | Reagovat

Zajímavé, zas někdy kouknu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama