Březen 2012

Moje ne moc významná maličkost.

31. března 2012 v 13:16 | Aelis |  Téma týdne
Připadám si jako největší egoista.

Černobílá koule, které se říká naše planeta.

Jsem v celku chytrý (ne geniální) člověk, mezi jehož nejoblíbenejší činnosti patří čtení, psaní a kreslení. (Chození ven s těma několika přáteli totiž nepovažuju za plnohodnotnou činnost. PS: Jelikož jsem pochopula, že je to trošku nesrozumitelný, dodávám, že tím chci říct, že chození ven s přáteli počítám do úplně jiné kategorie a těžko ho můžu srovnávat například se čtením, ne? :)) Jsem ne příliš klasický pubertální jednotlivec. Ne. Nechlastám, nekouřim a neoddávám se ani dalším takovýmhle podivným činnostem, které v mém věku zajisté pochybné jsou. Obzvlášť když se jim venujete nejlíp tak od dvanácti. Ne. Nechápu tu partu rovnejch kšiltů támhle ani tu skupinku největších chytráku na světě od nás ze třídy, která je za rohem. Nechápu spoustu věcí a ráda bych se věnovala jejich hlubšímu pochopení. Ovšem něco takového se zdá být nemožné.

Každý den se vracím ze školy stahaná jako pes a přemýšlím o tom jaký bude moje bezvýznamná budoucnost. (Pořád řikám, že kdybych měla o kolečko víc či míň pravděpododbně bych chtěla ovládat svět nebo by se ze mě stal největší psychopat.) Moje cesty se přede mnou rozvětvují a vedou na spoustu míst, ale bohužel si musím vybrat to, které je pro můj budoucí život nejvýhodnější. Ano. Kdybych si to mohla dovolit, udělala bych ze sebe nezávislýho umělce, který kreslí na plátna olejovými barvami červená kolečka a vydává je za skutečné umělecké dílo. Ach. Jak se někomu může zdát - mám ráda umění a historii. Tyhle dvě věci mě dokonce do jisté míry fascinují a už jsem si vyslechla spoustu komentářů typu - jak může někoho bavit děják? No. Mě baví! Jako většina průměrných mladistvých nesnáším matiku, fyziku a... chemie je... nebudu o ní mluvit.
Jsem zoufale zamilovaná do mnoha barev. Rudá pro mě má spoustu významů a je taky má nejoblíbenější. Tyrkysová. A mnoho dalších.


Nehodlám zveřejňovat svou fotku nebo jakkoli popisovat svou podobu. Nemá to cenu. Stejně to nikdy nemůže vystihnout to, co se mi odehrává v mozku. Můj pan Mozek je příliš komplikovaný na vystižení. Měním svůj pohled na svět stejně často jako ponožky, občas sama sobě ani pořádně nerozumím. Jak bych tedy mohla říct vám, kdo jsem? Brzy poznáte, že s mojí náladou se mění i věci kolem mě. Barvy pro mě získavají nový význam s každou novou myšlenkou.

Doufám, že mě jednou kopne do hlavy štěstí, abych si ho vůbec všimla a konečně mi začne věnovat pozornost. Doufám, že mě čeká aspoň trochu milá a reálná skutečnost. Doufám, že budu v životě aspoň trochu úspěšná a budu si vést lépe než teď. Doufám, že jednou vylezu ze svý kukly a už konečně pochopim tenhle zatracenej svět! Ale nedělám si zbytečné iluze.

Nic menšího než papírové umění.

30. března 2012 v 20:06 | Aelis |  Píšu
Řiká se, že když se vám podaří poskládat tisíc papírových jeřábů, splní se vám přání.
Vědeli jste, že mezi origami patří například i oblíbené nebe-peklo-ráj či obyčejné vlaštovky a lodičky?

Ani nevím jak jsem se teď dostala k tomuhle tématu. Asi to bude tím, že zrovna čtu knihu Gejša (Memories of Geisha), kterou možná někdo zná taky jako stejnojmený film, a tak jsem zabloudila k tomuhle krásnému umění. Zrovna jsem přemýšlela o tom jaká by byla krása vidět na jaře rozkvétající sakury. Opravdu. Musí to být nádhera a já doufám, že se mi jednou ten pohled naskytne. Cestování je můj sen. Nic méně to jsem se znovu vzdálila od tématu!
Jak všichni ví, origami je staré japonské umění, kterým se dřív lidé bavili. Pouhé skládaní papíru do těch nejzvláštnějších tvarů a podob.
Najednou jsem si prostě řekla: Nebudu líná! Vytáhla jsem list červeného papíru a teď tu přede mnou leží dva papírový jeřábi. Přiznávám. Není to takový světový výkon, ale neumíte si představit jak jsem na ně hrdá. Po půl hodině drsného boje, kdy jsem neměla čas ani na to utřít si pot z čela, konečně umím jeřáby! Sláva. Mým dalším cílem bude labuť. (PS: Hromada zmuchlaných koulí!)

Nezdráhám se označit takovéhle umění za krásné. Japonsko má spoustu tradic, které mi někdy připadají až fascinující. Samozřejmě, že takhle to má každý stát. Všichni a všechno má svou historii. Ráda bych všem těmhle tradicím přišla na kloub, ale asi se musím spokojit s tím, že nikdy nebudu vědět všechno.

Mám spoustá přání, tak hurá do skládání...
A ne. Nemělo se to rýmovat!!


Přechod

28. března 2012 v 17:45 | Aelis |  Knihy

Ach. Ano. Živě si vzpomínám jak jsem šla do knihkupectví a měla v plánu si tuhle knížku nekoupit. Procházela jsem mezi policemi a prohlížela si tituly, když za mnou najednou příšel prodavač se slovy: "Hledáte něco?" Všimla jsem si ho až o čtvrt minuty později, protože jsem na uších měla sluchátka, ale když jsem si uvědomila, že mluví na mě, zakoktala jsem něco jako: ,,Hledám Přechod od Justina C..." Nebyla jsem si jistá jak se jméno vyslovuje a nechtěla jsem se ztrapnit. O pět minut později už jsem vycházela z obchodu s nacpanou taškou (protože knížka se rozhodně neřadí mezi ty nejmenší), velkým zklamáním ze sama sebe a hlavně... S o skoro osm stovek lehší peněženkou! Ne že by kniha byla tak drahá, ale... To jsem prostě já a moje druhá - po několika měsících jsem dostala nějaké peníze! Teď už ke knize.

Autor: Justin Cronin
Anotace:
Rozsáhlý, napínavý postkatastrofický příběh z nedaleké budoucnosti srovnávaný s Kingovým Svědectvím či Cestou Cormacka McCarthyho. Výpravný román na pomezí thrilleru a sci-fi: na zeměkouli se rozšířil nebezpečný virus, tajně vyprodukovaný americkou vládou, který mění lidi v nemilosrdné, vraždící upíry. Zbytky lidstva bojují o záchranu, přežije i šestiletá Amy, která má v sobě skryté schopnosti, jak této apokalypse zabránit. Práva na knihu prodána do dvaceti zemí, filmová práva zakoupil Fox 2000, režie se patrně ujme Ridley Scott. Autor chystá dvě pokračování.

Ehm. Až si přečtěte slovo upíři, nepředstavujte si rozsáhlý upíří román plný milostných trojúhelníků, protože upíří to ani přinejmenším nejsou.
Dobře. Tahle kniha se mi líbila. A hodně! Ale než jí začnete číst, chce to pár opatření. Za prvé: knížka je na začátku dost poutavá, takže si připravte hrnek kafe nebo čehokoliv, co vás nakopne až budete chtít číst, ale hlava vám bude padat na všechny strany. Za druhé: je důležité si uvědomit, že tohle není kniha, která by se přečetla za den. Má víc jak šest set padesát stran a já jsem jí četla dokonce dva týdny. Za třetí: připravte se na to, že někde v půlce si možná budete říkat, že už vás to nebaví, protože děj se v tu chvílu neuvěřitelně zpomalí a vy jen čekáte, kdy už se začne něco dít. A nakonec - opravdu velké množství postav. Někde uprostřed příběhu už jsem se přestala orientovat, protože autor na vás na každé stránce vychrlí pět jmen a vy nevíte jestli to jsou ta, která už jste slyšeli a nebo zase nějaká nová. Jak už jste asi pochopili. Kniha je čtivá, ale chvilkami velice zpomalená. Napínavá a zároveň zdlouhavá.
Nechci tady psát o čem přesně to bylo a co přesně se tam dělo. To si snad člověk může přečíst anotaci, aby pochopil jestli se mu kniha líbí. Jedna věc je jasná. Až dočtete tuhle bichli, budete pravděpodobně stejně naštvaní jako já, když jsem se dozvěděla, že moje oblíbená postava je pravdeěpodobně těhotná a... mrtvá. Nejlepší na tom je, že pravdu se dozvím někdy v listopadu, kdyby měl vyjít další díl s názvem The Twelve.

Má.

24. března 2012 v 10:46 | Aelis |  Téma týdne
Trochu zvláštní úhel pohledu na toto téma. (Varuju, tento článek je poněkud... nevyvedený.)
Má země. Jediné místo, kde se můžou splnit všechny mé sny. Jediné místo, které řídím naprosto a bezpodmínečně jen já. A jo. V mé zemi můžou klidně lidi, který nemám v lásce, dobrovolně skákat z okna.
Moje země je stejně jen vysněná. Důležitý je nepřekročit tu hranici mezi snem a skutečností, protože to by se ze mě po tom mohl stát slušný blázen. Musím přiznat, že nedávno jsem si uvědomila, že moje představivost je tak velká, že se úplně v pohodě vyrovnám jakýmukoli díteti, co vidí duchy a nikdo mu něvěří. "Ten má jen moc velkou představivost," říkají lidi kolem něj. Asi jsem blázen, ale moje představivost je to jediný co mám, když chci uéct od krutosti téhle reality. Dělá to tak spousta lidí a já jsem jeden z nich. Moje představivost je mimo jiné taky základem pro většinu mých povídek, ze kterých jsem ještě ani jednu nedopsala a ani jednu nezveřejnila. To je moje milovaná země. Ta která je pro mě naprosto dokonalá.



Ne že bych chtěla hned jak budu mít šanci odtud vypadnout. Mám to tu docela ráda a radši budu žít tady než třeba v New Yorku. No vážně, z toho města mám klaustrofóbii hned jak ho vidim jenom na nějaký fotce. Navíc se mi tam nelíbí. Spousta aut. Velký boháči a nebo velký chudáci. Stejně tak mi nic neříká Paříž. Jasně jela bych se tam třeba na tejden podívat, ale bydlet bych tam nechtěla. Je to pro mě zkrátka moc cizí. A zřejmě nikdy nepochopim proč lidi milujou Londýn. Ehm. Až na ty červený budky, autobusy no a ještě ty úžasný taxíky mi to tam přijde celkem obyčejný. A že bych chtěla lízt pod nos královský rodině? To fakt ne. Vlastně se mi nelíbí ani tamější památky. (Ne že bych je chtěla za každou cenu kritizovat.) Miluju Evropu. A to jen díky její bohatý historii.

Anglie mi někdy příde jen jako sofistikovanější verze ameriky, i když je to samozřejmě hloupost. Lidé stále touží po tom, co nemohou mít, ne?

Ale the best people are mad.

21. března 2012 v 14:41 | Aelis |  Poněkud narušená

Porpvé za čtyři měsíce jsem si řekla. Jo! Skvělý! Konečně se něco taky podařilo. Ach. KONEČNĚ! Konečně můžu hodit nohy na stůl, konečně nemusím lámat hlavu s tím, že nechápu tu matiku, co jsme včera brali. A konečně už se můžu na všechno... Nevím jak se to stalo, neboť můj život je posledních pár měsíců o ničem. Bez času. Bez zábavy. Nez peněz. Bez nějakýho pořádnýho štěstí (i když zas tak špatný to neni). Jediný na co se můžu spolehnout je pár těch nejlepších kamaradů.
A teď. Vzali mě na školu.
Ano. Teoreticky bych asi neměla bejt u takovýho vytržení, když jsem šla na průměr, ale já jsem ráda, že už má klid. Hah. Tešim se až se zbavim naší třídy a některý svých ne příliš oblínených nekamaradů. Ne. Neni to tak, že bych tam všechny nesnášela. Spíš s nima moc dobře nevycházim. A přiliš nerozumim podivným tematům, které probírají. A ano. Pravděpodobně se toho moc nezmění, ale stejně... Těším se na nový lidi. Když jsem se to všechno dozvěděla, skákala jsem do stropu, protože jsem si uvědomila, že už nebudu muset dělat zkoušky na ten pod**anej gympl, na kterej bych nešla ani kdyby přede mnou rozbalili červenej koberec.
Jo. Ještě na konci prázdnin jsem byla pevně rozhodnutá chodit na přípravný kurzy z matiky a dělat zkoušky na Arabskou (což je v Praze dost, dost těžkej gympl) a teď bych netáhla ani na... vlastně nevim, protože i když jsem jak stroj, kterej si zapamuje nazpaměť prakticky všechno, jsem strašně líná! Jo! Šíleně. Poslední dobou na všechno se*u. Takže gympl by asi nebyl nic pro mě. Takhle se aspoň uklidim do polo-uměleckýho oboru. Budu chodit do třídy s kámoškou. A do vedlejší třídy budou chodit další čtyři kámoši, kteří měli při zkouškách větší štěstí než já. A o čem, že je řeč. Polygrafie.
Jsem šťastná jak blecha.
Teď ještě abych nepropadla z chemie. :D



Noční můra v Elm Street

16. března 2012 v 17:11 | Aelis |  Filmy
Neznám snad žádného člověka, který by se někdy rád nevyvalil a nekouknul se na třeba jen druhořadý horor, které například já zbožňuju, protože můžu poukazovat na jejich nesmyslnost. To ale zas odbíhám od tématu...

Zajímalo by mě kdo z vás zná prostý příběh o vrahovi dětí, který byl na vrakovišti upálen rozezlenými rodiči a po nějaké době se začal vracet a stal se ještě děsivějším. Začal se vkrádat dětem do snů, utvářel noční můry a zabíjel je těmi nehroznějšími způsoby. Poté už se nikdo nepodivoval nad tím, když támhle nějaká slečinka jedla celou noc po lžičkách kávu, protože věděla, že spánek by mohl znamenat smrt.
Ehm. Teď už byste měli být v obraze.
Noční můra z Elm Street je asi můj nejoblíbenější horor. Poprvé jsem ho viděla už jako malá (opravdu malá - byla jsem pomalu po-to strachy) díky tomu, že jsme ho měly doma na kazetě a moje máma se na něj čas od času podívala. Zvuk byl žalostný. A dabing, který zajišťoval jen jeden člověk ještě děsivější než samotný postrach tohoto filmu, ale i přes to jsem si příběh zamilovala. Teď nemluvím o žádných pitomostech jako Freddy versus Jason (2003) nebo Noční můra v Elm Street (2010). Myslím úplně tu nejstarší verzi tohohle známého hororu z roku 1984 (po níž následovaly ještě další čtyři díly). Garantuju vám, že sledování takového filmu si maximálně. Včechno je dělané hezky ručně.

Tumblr_li0dpwzih01qarl44o1_500_large

Někdy mě trochu trápí, že znám jen dva lidi, kteří tento horor znají. A to jsem překvapivě a moje nejlepší kamarádka, kterou jsem do sledování zatáhla někdy ve třetí třídě u nás doma. Jak jsem parkrát četla Robert Englund je opravdu jediný pravý Freddy Krueger, protože to co v tom filmu předvádí je prostě naprostý psycho, ve kterém se naprosto vyžívám. Je škoda, že většinu takováhle hororů zastíní jejich nové verze či ,,šílené filmové trháky" jako například Saw nebo Nezvratný osud. Teď vážně! Viděla jsem všechny díly Saw. Můj žaludek je v celku silný a tak mi krvavé scény nijak zvlášť nevadí. Prvních pár dílů ve mně ještě přetrvávalo napětí, ale teď? Film už dávno ztratil svůj počáteční smysl. A Nezvratný osud? Pět dílů. Jediné co je na to nezvratné je to, že za to lidi jsou schopný vyhodit neskutečný prachy. A těch podivných věcech, které se nazývají Paranormal activity už se radši vůbec nebudu zmiňovat, protože myslím, že v nedávném článku už jsem se vykecala dostatečně.
Informujte se. Koukněte se. Prohlídněte si obrázky. Co já vim? Třeba se vám film zalíbí. Vždy je tu ještě verze z roku 2010, kterou sice nemám moc v lásce, ale pro některé je jednodušše stravitelnější.


Vyklopím to tady, všechno najednou.

16. března 2012 v 14:34 | Aelis |  Téma týdne
A víte co. Já to udělám. Vyjádřim tu svou nespokojenost. Se vším, co mě jen napadne. Hahaha. Vzhledem k tomu, že každej den domu dorazim totálně nasraná, nasupeně rozhazuju paže a stěžuju si, by to nemělo být příliš těžké. Uděláme si menší přehled mého obyčejného dne. Nesnášim sprostý lidi, ale budu sprostá!
Článek poukazuje na psychicky nevyspělou mládež a učitele. Jsou v něm často používané výrazy jako idiot a blb. Za psychické újmy nezodpovídám.


Ráno vstanu, neboť co by to bylo za den, kdybych se nevyhrabala z postele, nehodila nanejvýš zlý pohled po mobilu, se kterým mám nutkání prásknout desetkrát o zeď, aby se budík vypnul (pochopte, vím ,že má tlačítko na vypnutí, ale jsem už kurva trochu AGRESIVNÍ!) a neotřásla se zimou přicházející oknem, které je samozřejmě celou noc otevřené. Co to sakra? Dohrabu se do koupelny. Strávím deset minut nad svými nedokonalými vlasy. Ne! Netupíruju si je a ani si je nelakuju a dokonce je ani nežehlím. Jsou kudrnatý! Zkuste si jeden den přežít z vlasama, které se vám přes noc skroutí tak, že vám na tý hlavě stojí. A až příliš nápadně mi připomínají dráty. Obléknu se do oblečení, které jsem měla už den před tím, a z části taky ten den před ním. Co mám jako dělat? Moje oblečení sice patří do velké bílé skříně a mám ho spoustu, ale velká hromada na koši s nevyžehleným prádlem je prostě lepší! Takže samozřejmě šahám po tom, co je na vrchu. A teď. Naházím do přecpané tašky s totálně rozjetám zipem zbytky učení a suprčupr sváču, o které ještě možná uslyšíte. Nutno podotknout, že už jsem dva měsíce s tátou dohodnutá na koupi nové. Probíhá to asi takhle. ,,Už sis něco vybrala?" říká. ,,Jo," já na to. Zadívá se přese mne na monitor. "To je moc drahý!" A za měsíc. ,,Jakto, že sis ještě noc nevybrala. Ty ses na to vykašlala!" on na mě. "Ale vždyť se ti to ukazovala... No dobře tak chci tohle," ukážu mu levnější batoh. ,,Hm. To je moc levný. To se ti hned rozpadne!" Co to? Mrknu na papír s příroďákem, kterej naprosto nepobírám a zamířím do ústavu, jenž někdo nazýva nápříklad i základní škola. Cesta netrvá moc dlouho. Jak bych totiž mohla nepatřit mezi ty šťastlivce, co ráno vylezou na balkón a vydí svou školu. Vždyť stojí přímo přes ulici! Dobelhám se ke své skříňce. Obal od bonbónu a žvejkaček a smradlavá taška s tělákem, ze které se určitě line nepříjemná vůně. Nečichala jsem. Dnes mě to čeká! Vyběhnu po schodech do třetího patra, kde mám třídu a hroutím se do lavice a hrdlem láhve u rtů. Bohužel, zjišťuji, že jsem nechala klíče v zámku. No to snad!... Seběhnu, Vyběhnu. A teď vážně. Jakej pablb to vymyslí tak, že máte pět dní v tejdnu první hodinu matiku? No nic. "Hele ty nezajímavá tam vzadu, se kterou se nikdy nebavim, píšem něco?" Podívám se na spolužáka s mozkem velikosti rozinky. "Píšem slovní úlohy!" opáčí támhleta-ta za mými zády. Cože? Eh... Začínám se šprtat. Nicméně z testu dostávám, ať se snažím sebevíc, trojku. Na matiku? Pohoda. Netrvá dlouho a přijde (aspoň pro mě) hrůza všech hrůz. Tělák. V rychlosti se převléknu a nenápadně přeletnu očima po všech těch lidech, co necvičí a zle se zašklebím. Protočím panenky a ihned se svými moudry svěřuju kamarádce, která se tváří nějak podobně. Takže cvičíme... Dva, čtyři... Pět? Naneštěstí máme místo stálý učitelky nějakou slečinku, co je na praxi a ta nám dá pořádně zabrat. Hihi. Haha. Vyplivnu plíce a navíc mě teď míč dost nepříjemně zasáhnul do břicha. Nic neříkám, neboť bych byla překřtěna na ulejváka a simulanta číslo jedna! Když konečně dojde na hodinu přírodopisu a přehrávám si otázky, co by mohly být v testu. Eh? Tvrdost minerálů? Nevím jak, ale po tom, co nějak napíšu test se v přírodopise dostanem se k tématu Hitler a mně klesá čelist, když slyším jak můj spolužák pronáší něco ve smyslu, že by to... cituji: chtělo dalšího Adolfa, neboť máme v ČR příliš cikánů. V hlavě se mi v rychlosti objevuje jeho plešaté já a trochu se otřesu. Chci říct. To si ze mě už doprdele dělá srandu? A co by to bylo za stádo ovcí, kdyby se k němu ještě pár hochů ze třídy s mozkem velikosti... ehh... to se nedá odhadnout... nepřidalo! Ve svojí dementnosti se každej den předstihujou jako kdyby to byl nějaký vzrušující závod, na jehož konci by se skrývala... nejlíp nějaká žena s nadprůměrně výraznou hrudí, která má zájem o to kamarádíčkovat se s nevyspělejma (psychicky i fyzicky) idiotama. No nic. Tohle nikdy nepochopím. Je mi 15. Popravdě mám nejlepší kamarádku, ale zatím neni nikdo s kým bych si mohla pořádně povídat, protože všichni okolo mě žijí stylem: ,,Ty vole, dneska se zase úplně nejvíc vožereme a zhulíme!" Sorry, vole! Nic pro mě. Jo, vole. Nejsem normální, protože nemám celodeně naleoženou prdel u mobilovýho a počítačovýho fejsbuku, nevožírám se, nehulim trávu a dokonce ani cigára. Ani vodnici si nedám, vole! Sakra, vole. Vždyť je mi 15 a ještě jsem se nenechala ehm-to-tamto nějakym zaostalym spolužákem. No jo. Jsem neandrtálec. Nicméně jsem se vzdálili od tématu! Právě teď máme angličtinu. Sedím v předposlední lavici a hádám se s učitelkou o tom proč mi dala tu trojku z pracáku, když jsem ani nevěděla, že ho vybírá. Konec asi znáte! No... Mohla jsem mít taky tři minus! Pokorně se rozvalím a vybalím si do lavice Přechod od Justina Cronina. Hah. Konečně! Právě tam zastřelili toho a tamtoho. ,,Takže na zejtra projekt a vyprávění a slovíčla!" Co to? Ale pani učitelko, myslim si pro sebe, protože mám strach z obvinění, že jsem nevychvanej fracek, vždyť jste nám slíbila, že před zkouškama zpomalíte! "Nemáme dost známek a já to nemůžu nechat." Joo. Máme JEN devět známek za tohle pololetí. V většině předmětů nemam ani jednu. Už je mi to jasný. Ale pani učitelko, vždyť jste říkala, že ten projekt je dobrovolnej. NIC. Proklatě! A konečně je to tady. Přestávka! Ne počkat. Znovu vytahuju knihu a usedám k topení, protože naší školu stavěli takový geniové, že jaksi zapomněli na zateplění, takže tu teď v minus dvanácti stupních venku máme neodolatelných stupňů šestnáct. (No... s mým štěstím bychom stejně skončili s azbestem.) Čtu, čtu, čtu. Do toho zakusuji chleba, který vůbec nejím čtyřikrát za tejden. Najednou mi přes nos přeletí něčí svačina. Nic, žádné ohrožení, pomyslím si a čtu.Další hodina - konverzace v angličtině. ,,Hello! How are you?" Naneštěstí moje jazykové schopnosti nejsou tak úžasné jak lid očekávají. Učitelka nás donutí udělat jakési ,,kolečko důvěry" nebo co. Co to? Zvoní? Končíme. Právě teď jdu domu. Usedám na hnusnou sedačku a uvědomuju si, že na zítřek mám asi sto padesát úkolů. Samozřejmě. Jsem Superman a Batman dohromady a tak říkám jen jediné: POHODA. Vrhám se na učení a šprtám se další tři hodiny. (Ovšem když další den přijdu do školy učitelka mi oznámí, že nic nepíšem.) A teď. Teď je večer a já se věnuji blogu, psaní...jo a učím se angličtinu. Klíče zarachotí v zámku a do místnosti vletí můj táta. Suprčupr! Jo tati, díky za optání mám se fajn! Neuběhne ani hodina a už dělám tolik věcí špatně, že nejsem schopná je napočítat na prstech. Řve a řve a řve. Takže se vlastně dovídám, že jsem malé děcko, které ví úplné hovno o životě. Nejsem schopná a zvednout skleničku ze stolu (ale vždyť je plná!). Tímto končí můj den, protože se naseru a zavřu se do pokoje, kde se většinou nudím natolik, že jsi du lehnout.
Konec pohádky.
Ne. Netrpím samomluvou! A ano! Trpím určitou averzí vůči svým spolužákům a částečně i méme otci. Netvrdí, že jsem dokonalá, ale všechno má někde své meze, ne? A prosím... Berte tento článek s nadhledem. Takhle to totiž vypadá, když ze sebe naštvanej člověk - teda - vychrlí vše, co ho trápí. A věřtě, že bych měla materiál ještě na několik dlaších stránek...

,,Nejlepší kamarádka Ana."

14. března 2012 v 16:03 | Aelis |  Píšu
"Nejlepší kamarádka Ana."
Když jsem jednou úplně náhodou zabloudila na blog týkající se diety, byl to pro mě dost velkej šok. Když jsem si přečetla jídelníček jednoho tzv. Pro Ana blogu (v tý době jsem ještě neměla jasno v tom co to znamená), začala jsem nevěřícně kroutit hlavou. Jakmile něco takového shlédne člověk, který je psychicky závislý na čokoládě, jídelníček tomu pravděpododbně ani říkat nebude. Snídaně - půl papriky. Svačina - nic. Oběd - 7 jahod (vrchol provinilosti!). Svačina - kousek čokolády (vsadim se, že tak jedna kostička - samozřejmě už by si nafackovala). A nakonec večeře - 1 párek s chlebem (skrytý konec světa). Teď bych ráda podotkla, že slečna měla přes 170 cm a vážila ani ne 54 kilo. Na svou výšku měla ideální postavu. Nějaká opovážlivec by o ní možná i tvrdil, že je anorektička. Pro Ana - Pro Anorexii - (asi jste se s tím už setkali, protože na blog.cz je takovýhle blogů v celku požehnaně) je vlastně dieta, která vás později dovede k anorexii. Možná, že na to má nekdo jiný názor, ale když se já osobně podívám na jídelníček, který se skláda jen ze slova Nic, Nic, Nic, na konci s větou ,,vteřinu na rtech, roky na stehnech" vidím před sebou zubatou jak zvesela mává svou kosou. Někoho bych profackovala! Chci říct: Přijdete na něčí blog. Podiváte se na to kolik váží a kolik chce zhubnou. Racionálně zhodnotíte. Většina závěrů? Ničí si život. Při nejlepším stráví nějakou dobu v nemocnici a pár týdnů možná i někde na psychiatrii, podle bližšího psychického stavu. Ale bohužel. Vy s tim nic neuděláte! Za prvé, podle všech Pro Ana slečen o tom nic nevíte a v jejich očích jste naprostý primitiv, který nechápe jejich život. Za druhé vás komunita Pro Ana ukamenuje. A za třetí anorexie je životní postoj, ne nemoc! Ale já si říkám, jestli je to životní postoj, každá anorektička může včas přestat, ne?

Tumblr_lxreiovnmj1qjb12go1_500_large

Důkladně jsem si pročetla pravidla a dál jsem přestat kroutit hlavou. Vlastně už jsem ji měla skoro vykroucenou! A oči mi vylézaly z důlků. Tekže teď jsem ve stavu naprosté strnulosti. Nejvíc me dostaly věci jako; před každým soustem pokládejte vidličku. Pokud vám začne hlasitě kručet v břiše, mírně se do něj bouchněte, přestane to. Nemůžu si pomoct, ale některá Pro Ana pravidla jsou podle mě jen o tom jak ošálíte tělo. To je sice milý. Ale pak až to přejde k nějaký nemoci, těžko budete přesvědčovat svý tělo o tom, že mu nic neni. No vážně by mě zajímalo, kdo ty pravidla sepsal! Upřímně věřím v to, že se jimy neřídí všichni. Když se na to koukám s nadhledem, pravděpododbně to bude něco jako proslulá emo pravidla, kterými se podle dospělých všichni řídí, a tak pokračujeme dál. Nemá smysl se u toho pozastavovat.
Další nemilá věc, kterou jsem na Pro Ana stránkách našla je například tzv. thinspo. Já jsem si to přeložila asi takhle. Holky, který si o sobě myslí, že mají nadváhu se mučí pohledem na obrázky různých polonahých, často skoro nevyditelných vyhublin! Zkuste si napsat na WE♥IT hesla: Thinspo, Thinspiration či jen Skinny Je rozdíl mezi tím být hubený a tím být (nezdravě) vyhublý! Ach, ach. Té krásné slečně vylézají žebra. Ach, ach. Nádhera! Budu jako ona!

Tumblr_lhnp28x2d81qcr1lro1_500_large

Já nemám žádnou suprčupr ideální váhu, ale jsem s ní nadmíru spokojená. Pokud cvičim, není to kvůli tomu abych zhubla. Je to kvůli tomu abych byla zdravá a dokázala vůbec vyjít schody, protože v téhle době už to dělá spoustě lidí docela problém. Teď to platí dvojnásobek, protože mám ze žraní hranolek zvýšenej cholesterol. Jedině ďábel mohl na mojí zastávku postavit KFC. A jídlo. Jídlo bych si nikdy nebyla schopná odepřít, na to ho mám až moc ráda. Nemohla bych normálně žít, kdybych se užírala za každou kostičkou čokolády, kterou bych strčila do úst. Jak jsem už zmínila, na čokoládě jsem závislá. Beze srandy! Nevyžívám se ve fastfoodech (teda až na ty dementní hranolky, který už nesmim) ani ve sladkostech v pravém slova smyslu (no, až na tu... čokoládu). Slogan jako ,,hubnutí bolí, ale štíhlost za to stojí" mi nic neříká. Žijeme v 21. století. Jíst normálně, nepřejídat se a cvičit. Ukamenujte mě, ale můj názor znáte a měnit se nebude. Bohužel chápu, že když je někdo chorobně posedlej tim být kostra, tak s tím prostě nic neudělá. A... Já vim. Pro ty co se mnou nesouhlasí: Jsem úplně blbá a naprosto nechápu význam čehokoliv, co tady píšu. :)

Paranormální aktivita.

10. března 2012 v 13:30 | Aelis |  Filmy
Poslední dobou mám pocit, že jsem blázen a pohybuju se jen mezi samými blázny. Ve škole potkávám jen lidi, pro který je většinou slovo blázen dost slabý. *D Takže jsem dost ráda, když je víkend a já se můžu vyvalovat doma nebo být venku na vzduchu. Když už neni minus dvanáct stupňů, je to v pohodě.

Minulý týden jsem byla nemocná, poflakovala jsem se doma - četla, spala, dívala na televizi, koukala na filmy. Když jsem zjistila, že už konečně vyšlo Paranormal Activity 3, řekla jsem si, že se na to teda musím podívat, když už jsem přetrpěla ty dva díly. Stáhla jsem. Zapla jsem. Během filmu jsem chytala naprostý záchvaty smíchu. Zdá se mi to nebo se vždycky první hodinu nic neděje a pak se to v posledních dvaceti minutách všechno seběhne tak, že ještě pět minut čumíte na obrazovku a říkáte si: Co to jako bylo? Já jsem byla tak dokonale zmatená. Měla jsem dost. Nejdřív šťastná rodinka, pak strašně zlej duch, co mluví s malýma dětma. Někdy po půl hodiě filmu poukážou, že v domě byly nějaký slety čarodějnic nebo co. A na konec vám tam předhoděj plnou místnost vraždících zlověstných babiček, který se za váma belhaj rychlostí, že i šnek naproti nim sprintuje a vy jim přesto nemůžete utéct. A nakonec? Nakonec samozřejmě všichni zhebnete, protože to by nebylaa ta správna paranormální aktivita. Jestli někdy někoho napadne točit 4, měl by si to předem pořádně rozmyslet. Upřímně nechápu, co takovej film vůbec dělal v kině. Možná jsem vážně šíleně kritická, ale ten film mě prostě úplně dostal.

Řekla jsem sim, že nemá smysl tomuhle filmu věnovat samostatnej článek se všim všudy. To, co tu píšu je jen můj názor. Někomu z vás se ten film samozřejmě může líbit. Ale. Na mě je to prostě moc. Já beru Paranormal Activity spíš jako takovou dobrou... Parodii.

Tumblr_lxt7xoyknx1qazkdco1_500_large

Suzannerevy_01_large

The Hunger Games

9. března 2012 v 18:29 | Aelis |  Knihy

Nejdřív jsem si řekla, že bych do tohohle článku měla dát obrázky samotných knížek a přidat k nim oficicílní anotaci a poté napsat svůj názor, ale nakonec se mi to zdá v celku zbytečné. Za prvé většina lidí už knížky zná, hlavně kvůli tomu, že zfilmovaný první díl půjde už brzo do kin a z části díky tomu, že knížka je většinou od všech opěvovaná a v knihkupectví vystavovaná snad na každém patře. A za druhé, když vás knížka zaujme tak si o ní informace najdete sami.
Moje recenze, která se ani recenzí nedá moc nazývat bude, co nejstručnější, protože ani já nejsem schopná vycucnout deset odstavců z jedný knížky. :)
(Ehm. Kdyby si někdo říkal: Co to tam ta holka píše před ty svoje kecy? (Tím myslím ty malé odstavečky před tím než začnu komentovat knížku.) Tak to je tam proto, aby ten, kdo si to přečte měl minimální představu o tom, co se v knize stalo.)

Autor/ka: Suzanne Collins
FRAGMENT - tady si můžete přečíst oficiální anotaci.

Aréna smrti
Katniss zaujme místo své sestry a stane se Splátcem Dvanáctého kraje v Hladových hrách. Z dvaceti čtyř může přežít jen jeden. Začíná hra o život. Avšak druhý Splátce z Dvanáctého kraje touží po tom se vzepřít kapitolu. Jaký to bude mít na Katniss vliv?
První díl celé série byl asi ten nejlepší jak to většinou u knižních sérií bývá. Kniha vás do sebe vcucla a nechtěla vás pustit. Upřímně přečetla jsem ji za ani ne dva dny, což je dost neobvyklý u někoho, kdo poslední knížku přečetl díky nedostatku času na konci října (a to byla do školy). Ještě než jsem ji začala číst jsem tušila, že se mi bude líbit, protože mě samozřejmě zaujal samotný námět, který je svým způsobem i velice originální. navíc knížky, který v sobě mají takovouhle akci a nějaké souboje jsou pro mě lákavější než ostatní. To dost potvrzuje moje úplně nejoblíbenější série, o které taky někdy napíšu. Docela jsem si oblíbila i všechny hlavní postavy, což je u mě šokující, protože já si vždy najdu někoho, koho naprosto nesnesu. Katniss mě občas trochu vytáčela, ale dalo by se říct, že když víte, že pravděpodobně umřete nemáte přílišné pomyšlení na ostatní věci. Všechno se v tu chvíli zdá pravděpodobně dost nepodstatné.


Vražedná pomsta
Katniss přežila první Hladové hry a její život se stal přijatelnějším. Ovšem teď přijde velká čára přes rozpočet. Co by se stalo kdyby si musela peklo Hladovýc her prožít znovu?
Kdo by čekal, že jeden a ten samý námět se může opakovat a i tak sérii zůstane kvalita. Nikdy by mě nenapadlo, že se v knize dočkám dalších her, protože něco takového se prostě nedělá, ne? Není to obvyklé! A přesně to se mi líbilo. Musím přiznat, že jsem celou dobu čekala na to jak to skončí, protože pustit se do druhých her a znovu do nich vyslat Katniss a Peetu je trochu neočekávané. Pro autorku muselo být těžké vymyslet jak tohle celé skončí, aby to dostatečně uspokojilo čtenáře. Ale zvládla to. Na konci jsem byla příjemně překvapená a musím říct, že jsem ho ani nijak moc nepředpovídala.



Síla vzdoru
Ano, ano. Katniss opět vyhrála (i když tentokrát ne tak, jak by si to přála) a zjistila, že trosky Třináctého kraje nejsou zas tak úplně trosky. Třináctý kraj plánuje vzepření kapitolu. Jak to všechno přijme Katniss? Co na to panemský prezident Snow?
Po předešlých dílech asi ten nejmíň akční díl (pro Katniss). Nevím proč, ale měla jsem tak trochu pocit, že Katniss skoro celou dobu nedělala nic jiného než, že se neustále ocitala na nemocničním lůžku s náramkem, který hlásal, že je cvok, a pak zase bojovala a trénovala a bojovala. Nebrala jsem to moc vážně, protože přece jenom jde o díl, který uzavírá serii, a tak nejde o to za každou cenu šokovat, ale spíš o to ukončit sérii tak, aby to lidé přijali s úsměvem. Trochu me zklamalo, že v tomhle díle umřela spousta mých oblíbených postav. Kdykoliv jsem otočila stránku, čekala jsem, kdo to zas od autorky schytá. A na konci jsem byla trochu zmatená, protože když Katniss zasáhla bomba a ona začala být mimo nebyla jsem si jistá jestli je to skutečnost a nebo jen blouzní. Když jsem zjistila, že je to skutečnost, nelíbilo se mi to. Zdálo se mi to šíleně rychlý, ale chápu, že roztahovat to na dalších pet kapitol by byl nesmysl, bylo by to zdlouhavé a taky dost namáhavé.

Stručně. Zakončení série bylo v pohodě. Abych se přiznala, tohle vlastně byla moje první úspěšně dočtená knižní série. Sice mám doma hromadu knížek, ale ani jedna z nich není stoprocentně zakončená.
Hodnocení: 4/5

Upřímně už se těším na to až vyjdu z kina provoněného popcornem, který si nekoupím protože budu mít prázdné kapsy a začnu kritizovat všechny ty nesrovnalosti, to jak tam toho polovina chybí a samozřejmě herce! :D
Hmm. Třeba ne. Ale. Spíš jo.


Trailer k filmu, který u nás bude mít premiéru 23.března. Jde jen o první díl knihy, ale někde jsem snad četla, že druhý už se chystá. (Rozepsala bych s ještě na další odstavec, ale je mi jasný, že už takhle to bude někdo sotva číst.) :D