Já, já, já a jenom já

10. prosince 2012 v 18:00 | Aelis |  Poněkud narušená
Dobře. Článek se snažím napsat minimálně už od minulé středy, ale času se mi nějak nedostává. Naneštěstí mám pár věcí, o ktrerých bych se ráda zmínila.

Můžu začít třeba tím, že v pátek jsem zažila svůj historicky první den brigády a jsem na sebe neuvěřitelně hrdá, a tak se znovu bez nejmenší známky arogance poplácám po rameni a budu se vychloubat, jak moc je to fajn mít brigádu, kterou můžu dělat kdy se mi zachce a nemusím kvůli ní vytáhnout patu z baráku. Mám to ale štěstí. Nebudu tu rozebírak kolik za práci dostávám ani, co přesně dělám, ale abych to upřesnila, s výdělkem na tom v mých očích nejsem vůbec špatně, i přesto, že někteří moji známý by částku, kterou dostávám označili jen jako ubohé měsíční kapesné.
Už jste někdy zažili ten pocit, kdy někdo ve vašem okolí mluví o nějaké pro vás vesmírné částce, jako kdyby šlo o pár stovek korun? Já to zažívám pořád a už mě to začíná mírně unavovat.

Blíží se Vánoce a já jsem na otázku peněz čím dál, tím víc citlivější a to obzvlášť proto, že jsem tenhle rok musela vážně máknout, abych vůbec sehnala peníze na dárky. Nakonec tu máme dva týdny do Vánoc a já mám teprve tři dárky a chorobný nedostatek času.
Vánoční nálada? O té se nedá ani mluvit. Mému skromnému já ještě ani nedošlo, že je prosinec, natož Vánoce. Jestli tenhle měsíc přežiju, určitě se ještě ozvu.

A co dál? Začala jsem číst druhý díl Hypnotizéra (sérii se takhle pravděpodobně nejmenuje, ale kdo ví), o kterém jsem básnila v minulém článku a musím říct, že zatím nevím jaký díl je lepší. Paganiniho smlouvu čtu zatím jen chviličku, protože moji učitelé se rozhodli, že tenhle týden je pravděpodobně nejlepší na psaní testů a zkoušení z věcí, které jsem zatím ani nedokázala pochopit, ale určitě jí věnuji alespoň krátkou recenzi.

No, uvidímě jak to půjde dál. Slibuju, že příští článek už bude o nečem. Chci to tu rozjet, jen není čas. Tohle je jen takový důkaz, že jsem to znovu nevzdala. :)


Miluju tu obálku.
A ano, už ani originální název článku mě nenapadá...
 

Názvy jako ,,co bylo" jsou příliš dramatické

27. listopadu 2012 v 17:53 | Aelis |  Poněkud narušená
Jako obvykle nemůžu říct, že by se mi stalo něco zajímavého. To ne. Jsem pořád jen puberťák, který svůj zájem povětšinou soustředí jen na populární seriály, filmy a knihy, ale musím říct, že během posledních dvou měsíců je na mně snaha o změnu vcelku viditelná. Aspoň za něco se mohu naprosto nearogantně poplácat po rameni.

Knihy
Musím uznat, že tady na tom nejsem moc dobře. Jak už jsem se asi sto padesátkrát úspěšně zmínila, škola mi zabírá zhruba sedmdesát procent času, tím podivnější jsou samozřejmě knihy, které čtu. Jednou z nejzajímavějších knih, kterou jsem musela kvůli škole vzít do rukou byla zatím asi Bible. Ne, tu tlustou bichli jsem vážně nepřelouskala, ale přečetla jsem Starý a Nový zákon v Bibli pro děti a řeknu vám, že zapamatovat si to všechno mi zabralo zhruba měsíc neustálého listování. Opět se musím poplácat po rameni.

Další kniha, o které se musím zmínit je rozhodně Hypnotizér od Alexandra Ahndorilila a jeho ženy Alexandry Coelho Ahndorilové - duo, které je známé pod pseudonymem Lars Kepler. Naprosto úžasná kniha. Moje první detektivka od severských autorů, řeknu vám oni na to vážně mají talent. Na začátku vás kniha chytne, někde v polovině z části pustí, jenže to už je naštěstí příliš pozdě na to, abyste ji odložili. Už zítra si jdu do knihovny pro pokračování a doufám, že bude stejně dobré jako první díl.

Zato Lolita od Vladimira Nabokova už byla úplně něco jiného. Doufám, že tady už bude víc lidí, kteří na tuhle knihu nebudou stejně jako moje třída reagovat slovy: ,,To byla ta striptérka?" nebo případně ,,Lolita? Co to je?", protože já už skutečně nezvládnu další vysvětlování typu: ,,No... To je o jednom chlápkovi, co je tak trochu úchyl a on..." Nemůžu říct, že by se mi kniha líbila, stejně tak nemůžu říct, že by se mi nelíbila. Je to klasika a já jsem se ani nevím proč rozhodla ji přečist. Ovšem přelouskat se přes tu změt šíleně zamilovaných myšlenek postaršího chlapa, který je posedlý dvanáctiletou holkou na mě bylo trochu moc.


Taky se mi do rukou dostalo pár Kingovek a Šerochodec od Kat Richardsonové, kterého jdu po nějakých padesáti stranách vrátit do knihovny. Ať si to sežerou, já už na další knihu tohohle typu vážně nemám. Sarkastických hrdinek se sebevědomím do nebes už jsem měla dost. Vzhledem k tomu, že kniha má nějakých sedm dílů, končím.

A konečně...
Můžu hrdě říct, že jsem začala žít trochu zdravě. Ne, že bych po nějakých třinácti letech překonala závislost na čokoládě, ale konečně jsem začala každodenně cvičit, piju téměř už jen vodu a jsem na sto procent rozhodnutá, že na jaře začnu chodit běhat. Ano, cítím se jako mrtvola, na začátku mě bolely svaly tak, že jsem pořádně nemohla chodit, ale dá se to zvládnout. Díky patří našemu sadistickému učitěli na tělocvik, díky kterému bych bez pravidelného cvičení pravděpodobně nepostoupila do druhého ročníku. Děkuju, pane učiteli, doufám, že už vás brzy zasáhnu tím volejbalovým míčem do hlavy. Minule to bylo jen o půl metru... :)


Zkrátka si užívám života jako nikdy předtím.
Samozřejmě, že v tom musíte hledat ironii!
Občas už jsem hodně divná.

A znovu...

27. listopadu 2012 v 16:51 | Aelis
Uběhly téměř dva měsíce ode dne, kdy se tu objevil poslední článek, a tak se pokusím to tu znovu alespoň částěčně rozjet. Třeba se mi poštěstí. Musím přece něčím zaplnit ten prázdný internetový prostor. :)

 


Děti

5. října 2012 v 13:20 | Aelis |  Píšu
Děti, děti, děti.

Zdá se mi to anebo jsem jako šestnáctiletá považována za pouhého puberťáka, který nezná cenu peněz a všechen svůj volný čas tráví tím, že prochází všelijaké wietnamské krámky snažíc se sehnat, co nejpodřadnější alkohol, aby ho mohl následovně smíchat s hnusnou kolou z alberta za pár korun a trochu si povařit svůj mladistvý mozeček? Všem se velice omlouvám za příliš dlouhou větu a slibuji, že se v budoucnu polepším.
Zrovna jsem narazila na jednu diskuzi na jednom nejmenovaném blogu, která mě zase pro jednou donutila přemýšlet, a tak jsem došla k názoru, že tak to skutečně je. Velké procento lidí, kteří dosáhly plnoletosti či dokonce třeba i té dvacítky si myslí, že se jim v tu chvíli dostalo prává kritizovat mladší generaci a poukazovat na její četné chyby. Jenže každá karta má rub i líc a tyto milé osůbky by si měly uvědomit, že házet všechny lidi od dvanácti do osmnácti let do stejného pytle je poněkud staromódní.

Před pár dny jsem šla kolem své školy, na kterou si stále ještě jako čerstvá prvačka zvykám, a slyšela jsem za sebou větu, která obsahovala slovo děti. Nic víc asi nemusíte vědět. Věta byla mířená na mě a ještě na pár slečen, pronesla jí jedna slečna z vyššího ročníku jako vtipnou či provokativní poznámku. Musím uznat, že si nejsem úplně jistá.
Já na to můžu říct jen jedno. Připadá vám někdo, kdo celých pět týdnů od začátku školy nebyl ani jednou venku s kamarády jen kvůli učení jako pouhý vypatlaný teenager? Připadá vám někdo, kdo se vzdal prakticky všech svých koníčků a radostí jako puberťák? Můžu říct, že škola, kterou jsem si vybrala je težká a hranice mezi čtyřkařem a větou: tady už pro vás není místo je velice tenká.

Stejně tak mě občas ničí názory typu: dnešní mladí lidé nemají ponětí jaká je cena peněz.
Vážně? Ano, i já uznávám, že většina mých vrstevníků se v tomhle moc nevyzná a sdílím názor, že pro některé je nejjednodušší cesta jak získat své vysněné věcičky desetiminutový prosík u rodíčů. Tak to zkrátka je. Ale opravdu si myslíte, že už neexistují teenageři, kteří se rozhodnou, že si najdou brigádu a na něco si sami našetří.
Já mám několik cílů, které mám stanovené na dlouhou dobu dopředu. Moc dobře vím, co mi rodiče se svými nízkými platy nekoupí, a tak projevuji snahu. Celé roky jsem si přála vlastní počítač, protože u nás doma kvůli němu neustále probíhali boje a hádky, a tak jsem se s rodiči dohodla - já našetřím polovinu a oni se dají dohromady dárky k narozeninám od celé rodiny a koupí počítač s tím, že si delší dobu nebudu na jejich peněženky vyskakovat. A stejně tak si chci koupit foťák, tentokrát si na něj (držte si kloubouky, vypatlanej puberťák myslí) vydělám sama. Ano, několik měsíců to zabere, ale proč bych si nakonec nemohla pořádně užít tu chvíli, kdy kliknu na ikonku koupit a po pár hodinách si domů donesu úplně nový foťák. Budu jí s nadšením rozbalovat a zaujatě studovat návod.
A? My už jsme zase u toho? Zrcadlovky, že jsou jen pouhá frajeřina? Nevyužiju ji? Nevím jak se používá? No... od toho je tu návod, milý přátelé. Malá černobílá knížečka skrývající tajemství.

Lidi kritizují, když vidí na ulici slečnu, které okolo krku visí zrcadlocka, v ruce má iPhone a na rameni tašku od Vuittona. Ale proč? Jak můžete vědět, že si na to ten člověk sám nevydělal, lidičkové?

To, že ještě nejsem dospělá neznamená, že mám růžové brýle. Neznamená to, že mi rodiče koupí všechno, na co ukážu. A už vůbec to neznamená, že mám IQ tykve a na všechno automaticky kašlu.
Veřte nebo ne, i my občas myslíme.

Tenhle článek je takové bum v mých myšlenkách, které vzniklo s přílišného stresu a napětí.


Red Hair

29. září 2012 v 21:02 | Aelis |  Výtvarný koutek
Po několika týdnech jsem se opět rozhodla vzít do ruky tablet a něco vytvořit. Přála bych si, abych na něj měla víc času. Nemám příliš psavou náladu, takže to nebudu okecávat. Můžu jedině říct, že po třech letech konečně vidím rozdíl ve svých kresbičkách, což je jedině fajn. Kdyby se někomu zdálo, že toto dílo je přehnaně nerealistické, tak ano, je. :)
Prostě rudovláska, protože červená je fajn.



Další články


Kam dál